Sto sedmdesát hodin věnoval za tmy Jaromír Vavroš výstavbě iglú, které se po dokončení tyčilo do výše 7,20 metrů.
FOTO: ARCHIV AUTORA
P e t ř v a l d n a M o r a v ě - Každý máme svého koníčka. Přesto koníček Jaromíra Vavroše z Petřvaldu nad ostatními ční do nebetyčné výše. Nejen tím, že každoročně s příchodem zimy začne budovat na předzahrádce sněžné dílo, letos dokonce ční i výškou, kterou zhotovené iglú dosáhlo. Podlaha iglú se nachází v pětimetrové výšce a strop je dokonce 7,2 metrů nad zemí. Obvod kruhové základny po dokončení stavby činil šestnáct metrů.
A co Jaromíra Vavroše nutí každou zimu po příjezdu z práce za tmy, v mrazu a na speciálně upravených kolečkách ručně svážet sníh z okolních polí a zahrad? „Nenašel jsem pravý důvod. Sochy ze sněhu se mi líbily vždycky, ale na to nemám talent. Tak se spíše věnuji stavbám. Když byly děti malé a někde něco zajímavého viděly, tak to chtěly doma taky. Ale dnes už jsou velké a já stavím pořád,“ vyznal se Jaromír Vavroš. Se smíchem a nadsázkou pak dodává, že se alespoň doma nehádá s ženou.
Každým rokem v zimě na zahradě u Vavrošů vyroste nějaká stavba - ať už to byly kočky nebo pivní láhev. Stejně tak každým rokem autor sněhových staveb tvrdí, že to bylo určitě naposledy: „Letos jsem to opravdu s množstvím sněhu přehnal. Při stavbě jsem strávil 170 hodin, natahal 600 kbelíků vody, aby sněhová hmota byla kompaktnější a váhu sněhu odhaduji na 43 tun.“ Navíc se zdražením plynu někteří ze sousedů přešli opět na tuhá paliva, a to se pak venku při inverzi téměř nedalo dýchat. Zmožená ramena a necitlivost v konečcích prstů na rukou jsou taky důsledkem realizace vlastních představ.
Uprostřed iglú je zasazen železný stožár, ke kterému je připevněno po obvodu zábradlí. Poslední tuny sněhu prošly Vavrošovýma rukama hned několikrát. „Musel jsem je naložit a přivézt, pak vyhodit do výšky 2,5 metru, odtud znovu do pěti metrů a pak až do sedmi metrů,“ přiblížil konečnou fázi Jaromír Vavroš. Při finále musel dokonce přikrýt dráty elektrického vedení, které jsou v těsném sousedství stavby, z obavy, aby se jich nechtěně nechytil ve stále mokrých rukavicích.
Při ’kolaudaci’ přišli do iglú posedět sousedi. U petrolejky a svařeného vína bylo nahoře teploučko jako u kamen poté, co se do vstupního otvoru zasadily dveře z papírového kartónu. Slunce už pomalu ze stavby odkrajuje svůj díl a Jaromír Vavroš se už těší, až se bude moct pustit do stavebních úprav kolem domu: „Já s tou lopatou vlastně blbnu pořád.“
Ilona Hoffmannová
