V neděli 28. prosince 1881 byla slavnostně otevřena železniční dráha ze Studénky do Štramberka, která, jak se ukázalo, přinesla nebývalý rozmach průmyslu a také pracovních příležitostí.

Už v roce 1872 zeman Adolf Raška, majitel továrny na kameninové zboží v Kopřivnici, utvořil konsorcium ke stavbě železniční dráhy. Měla být zaměřena od nádraží na hlavní trati ve Studénce přes Příbor a Kopřivnici k vápencovým lomům na štramberském Kotouči. Členové konsorcia byli Ignác Šustala, majitel kočárovky v Kopřivnici, Knauer, vlastník vápenky ve Studénce, majitel příborské textilky Flus, ale především bratři Gutmannové, majitelé ostravských hutí. Přes složitá jednání na vídeňských ministerstvech se povolení ke stavbě získat nepodařila. Zelenou měl dodnes nerealizovatelný projekt průplavu Odra - Dunaj. Neúspěch potvrdil v roce 1872 krach na finančních burzách a následné odložení stavby dráhy říšskou radou.

Zajímavý pro čtenáře může být případ spekulativních požadavků zastupitelstva obce Štramberk při výkupu pozemků pro železnici k lomu na Kotouči a kolem něj. Za ladem ležící obecní pozemek nabízelo Konsorcium 2 000 zlatých, ale obecní výbor žádal nepřiměřených 6 000 zl.

Další aktivita ke stavbě železniční tratě se objevila v roce 1875. Již zmínění majitelé hutí Gutmannovi v Ostravě potřebovali do svých vysokých pecí stále více vápence, důležité složky při výrobě železa. Vápenec se ze Štramberka vozil koňskými povozy do Studénky a odtud železnicí do hutí. Protože Gutmanni dostali nabídku využití hranického vápence, byla představa tratě z Hranic na Nový Jičín, Příbor, Místek a Těšín. Tento projekt nakonec nebyl realizován pro nižší kvalitu hranického vápence.

Potřetí v roce 1880 přišli David a Max Gutmannovi s novou iniciativou k železničnímu spojení se Štramberkem. Byl to přetrvávající nedostatek vápence pro vysoké pece na Ostravsku. Růstu výroby železa prostě nestačila doprava vápence povozy do Studénky. Jejich představou bylo, že nejlevnější a nejrychlejší bude trať úzkokolejná pouze pro vlastní potřebu a na vlastní náklady s rozpočtem 320 000 zlatých.

Podnikatelům ze širokého okolí se jednání Gutmannů nelíbilo pro omezené využití tratě. Proto 15. 8. 1880 na poradě v Kopřivnici se usnesli proti stavbě protestovat. Kromě podnikatelů se za stavbu širokorozchodné železnice postavily nejen obce kolem přepokládané trasy tratě, ale i Frenštát a Tichá.Pro neústupnost vše skončilo opět ve Vídni před ministerstvem obchodu. Deputace podnikatelů, která se tam vypravila, argumentovala tím, že je nutno využít trať nejen pro nákladní, ale i osobní dopravu a ze strategického hlediska pro obranu monarchie přichází v úvahu trať širokorozchodná.

Vyjádření ministerstva nepřicházelo a v jarních měsících 1881 začal výkup pozemků pro úzkokolejku. Tam, kde se podařilo dobrovolně pozemek vykoupit s předstihem, začaly stavební práce na již vytyčené trase. Šlo především o mosty a náspy, ale pro jednoúčelnost tratě se s nádražními budovami nepočítalo.

Po mnoha dalších jednáních byla nakonec Vídní doporučena smírná cesta přímého jednání s Gutmannovými. Při setkání deputace v jejich vídeňském sídle byla cítit změna k lepšímu. Pravděpodobně bylo vše rozhodnuto již dříve na ministerstvu obchodu. Po dvoudenním jednání s Gutmanny dala 4. března 1881 vídeňská vláda povolení ke stavbě železniční tratě se standardním rozchodem.

Stavba probíhala velmi rychle. Do celého projektu byly doplněny především vybavenosti pro osobní přepravu, ale i například únosnost mostů. Vrchním inženýrem stavby byl Nezdara, pozdější ředitel této dráhy. Podřízenými byli bratři Ing. Karel Hauser, který řídil stavbu z Příbora do Štramberka, a Ing Julius Hauser měl trať ze Studénky do Příbora. První parní lokomotiva přijela do Kopřivnice již 18. prosince 1881 s devíti vagony. Bylo to 290 dnů od vydání vládního povolení ke stavbě 21 km dlouhé železniční tratě.

Slavnostní otevření se konalo v neděli 28. prosince 1881. Nová dráha dostala název „Císařsko-královská privátní Studénsko Štramberská dráha“. Jejími vlastníky byli Gutmannovi, dvorní rada Eichler a Alfréd von Leny. Prodloužení tratě do Veřovic bylo provedeno až v roce 1896.

Stanislav Monsport

Regionální muzeum v Kopřivnici

Čerpáno ze „Sborníku k dějinám Tatry“