V úterý večer hrál Pavel Zedníček v Kopřivnici divadlo, druhý den dopoledne vyměnil jeviště za tenisový kurt.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e (dam) - Téměř vyprodané hlediště kulturního domu čekalo minulé úterý na populární hereckou dvojici Jana Paulová a Pavel Zedníček. Jejich komedie Záhadná Irma byla prvním přestavením, které si místní divadelní publikum mohlo užít v novém roce. Na pár otázek nejen o hře odpověděl během své návštěvy v Kopřivnici Pavel Zedníček.



Jak jste se ke hře dostal? Objevil jste ji, nebo jste byl osloven s nabídkou v ní hrát?



Nás nikdo neoslovil. My se oslovujeme sami a máme kolem sebe skupinku dobrých překladatelů. Jednou přišel Jiří Josek s tím, že má hru, kterou viděl v Americe, kde je hrozně úspěšná. Přeložil ji, přinesl nám ji a nám se zalíbila. Přizvali jsme k tomu režiséra Petra Novotného a začali jsme představení Záhadné Irmy připravovat.



Co vás přimělo roli přijmout?



Ta hra, i když to tak na první pohled třeba nevypadá, je pro intelektuály a lidi, kteří se zajímají o literaturu. V originálním textu je spousta odkazů na nejrůznější knihy, hry, známé výroky a podobně. My jsme text vlastně celý překopali. Nechci našeho diváka podceňovat, ale všechno by asi nevyznělo tak, jak by mělo. Zase jsme tam přidali nějaké jiné narážky z našeho prostředí na věci, které jsou tuzemskému publiku blízké. Teď za sebou máme skoro padesát repríz a hra je stále ještě živá, stále do ní zasahujeme a upravujeme ji.



Pokud vím, uvedli jste Záhadnou Irmu v české premiéře, měli jste možnost vidět některé zahraniční nastudování?



Původně to hráli dva chlapi. A nám se zalíbilo to, že je to pro dva a řekli jsme si, proč by ženská nemohla hrát chlapa a chlap ženskou, a tak jsme si to zkusili. Četli jsme jen text hry a nějaké její kritiky na internetu. Představení jako takové jsme neviděli. Líbilo se nám na tom hlavně to, že si v tom představení můžeme pořádně zablbnout.



Jak na představení reaguje publikum?



Teď už začíná reagovat tak, jak jsme si to představovali a jak my chceme. Ale dlouho jsme hledali to pravé vyznění. I za pochodu jsme vyškrtávali a upravovali. Ale teď se nám zdá, že publikum je lepší a lepší a my možná taky.



V představení se objevuje celá řada gagů a narážek, které jistě nenapsal autor hry. Ty vznikaly při zkoušení nebo až během uvádění hry? Jaká je vůbec míra improvizace v tomto představení?



To záleží na momentální situaci. Člověka občas něco napadne a my se nebojíme s tím jít ven. Janu něco napadne, řekne to, já na to zareaguju a pak to rozvíjíme. Pokud je to dobré a je to k věci, tak to tam necháme a objeví se to třeba i v dalších představeních. Rozhodně to není improvizace za každou cenu. Improvizace musí mít nějaký smysl. Neimprovizujeme pořád, jedeme klasicky podle daného textu, ale když nás něco začne bavit, tak se toho chytneme a začneme to vrstvit a to je myslím v pořádku.



Pro diváky je to jen lehká zábava, ale vy jste na jevišti dvě a půl hodiny v podstatě ve dvou lidech a navíc je zde neustálé střídání kostýmů. Jak je ta hra pro vás náročná?



Není to procházka růžovou zahradou. Co se týče fyzičky, je to opravdu ’záhul’. My tam máme asi čtyřicet převleků, a to je opravdu hodně. Navíc na každý má člověk tak půl minutky a už se musí vracet na jeviště jako někdo jiný. A ke všemu to není nějaká konverzační záležitost, u které bychom tam seděli. Takže na udržování fyzičky je to dobré, ale my jsme mladí, nám to nevadí. (smích)



V tomto představení ztvárňujete i ženské postavy, je to poprvé, nebo jste už nějaké ženy hrál v minulosti?



Už jsem si něco podobného jednou zahrál. Ještě v Ústí nad Labem jsme dávali hru, která se jmenovala Masér v dámské lázni a je to o dvou chlapech, kteří se náhodou dostanou do dámských lázní a aby se na ně nepřišlo, tak se převlečou do dámských šatů a hrají ženské. Ale je fakt, že v tomhle případě jsem hrál jen chlapa převlečeného za ženskou, kdežto tady hraju přímo ženskou.



V Kopřivnici jste občasným hostem, ale na jevišti se tady neobjevujete, hrál jste tady už někdy jindy divadlo?



Myslím, že divadlo jsem tady hrál poprvé, hrajeme hodně tady po okolí v Ostravě, v Karviné, v Novém Jičíně a podobně, ale tady jsem asi hrál opravdu poprvé. Každopádně se sem rád vracím. Mám tady kamarády mužorety z Direktu, kteří už třetím rokem jezdí za námi na festival Novoměstský hrnec smíchu. Známe se už delší dobu z farmy Bolka Polívky, hrajeme spolu tenis a je to prostě fajn parta, kterou vždycky rád vidím.



David Macháček