Na olejomalbě z roku 1959 zachytil Zdeněk Burian sama sebe ve svém pražském ateliéru.

Cesta k profesionální kariéře

Výjimečný Burianův talent byl patrný už v dětství. Kreslením a malováním byl prý doslova posedlý. Do jeho pěti let Burianovi bydleli ve Štramberku na náměstí. O pár let později si chodíval hrávat do jeskyně Šipka na Kotouči na lovce jeskynních medvědů. V té době byl Štramberk proslulý výtvarnými výstavami, které zde pořádal doktor Adolf Hrstka. Zdeněk se tak setkával se skutečným uměním, mnohé malíře mohl dokonce vidět přímo v plenéru.

„Na měšťanské škole si jeho prací povšiml učitel Adolf Pítr-Bartoň. Sám maloval a rozpoznal, že Burianův talent je zcela výjimečný. Právě tento mladý pedagog přesvědčil Burianovy, že by se výtvarnému umění měl věnovat,“ říká Aleš Durčák.

Zatímco otec Eduard Burian byl skeptický k tomu, že malováním by se Zdeněk mohl uživit, a syna by raději viděl na Lesnické škole v Příboře, matka Hermína se v roce 1919 s tehdy čtrnáctiletým synem vydala do Prahy zjistit, jak to s talentem jejího potomka skutečně je. Díky známostem navštívili ilustrátora Jana Gotha, který při pohledu na mladíkovy práce doporučil návštěvu tehdejšího rektora Akademie výtvarných umění Maxe Švabinského. Ten a další významní umělci, kteří Burianovy práce viděli, se zasloužili o mladíkovo přijetí ke studiu.

Jako by nebylo dost na tom, že byl už ve čtrnácti letech přijat na prestižní vysokou školu, Burian záhy přestoupil do druhého ročníku a během půldruhého roku, kdy byl studentem školy, se dostal až do poloviny třetího ročníku. O důvodech předčasného ukončení studia neexistují žádné přímé záznamy a lze jen vyvozovat.

„Burian pocházel z tehdy dřevěné vesničky Kopřivnice, mírně ráčkoval, mluvil lašským dialektem a byl až o osm let mladší než jeho spolužáci. Zároveň byl lepším výtvarníkem než mnozí z nich, takže můžeme dovozovat, že to neměl lehké a mohl se potýkat s určitou formou šikany,“ uvažuje Aleš Durčák.

Svou roli sehrála i skutečnost, že Burianovi si nemohli dovolit vydržovat dva syny na studiích, a Burian tak zažil nelehké časy. Byl sám v Praze, nikoho neznal a nic neměl. Přespával pod mostem a nosil kufry na nádraží, aby si přivydělal, prodával své obrazy na Karlově náměstí.

„Mnozí studenti pocházeli z bohatých rodin, a zatímco Burian na akademii přinášel svá díla bez adjustace, oni si mohli dovolit luxus. Když to viděl, tak se z vnitřního studu a vzdoru sebral a odešel. Tím pádem nebyl klasifikován a studium skončilo. Zdeněk Burian už v té době ale akademii skutečně nepotřeboval – všechno, co se mohl naučit, už uměl, a byl objektivně lepší než mnozí absolventi,“ říká Durčák s tím, že v souvislosti s Burianovým jménem se později objevoval titul akademického malíře, na který ovšem tehdy už proslulý umělec formálně neměl nárok.

Umělec neustále zavalený prací

Bezprostředně poté, co skončil studium, se Burian stal profesionálním výtvarníkem. Dostal nabídku ilustrovat knihu Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta L. Stevensona, vydanou nakladatelstvím Antonín Svěcený, a tím začala jeho šedesát let trvající kariéra. Záhy byl Burian doslova zavalen prací a objednávky se hrnuly ze všech stran. Burian se rychle etabloval jako výtvarník, jehož umění dokáže přilákat čtenáře i k titulům, které samy o sobě příliš kvalitní nebyly. Navíc měl pověst výtvarníka, který dokáže pracovat rychle a plnit dohodnuté termíny, a tak byl tak říkajíc „na roztrhání".

Obdivuhodná produktivita

Burian byl neuvěřitelně plodný výtvarník. Kompletní soupis jeho díla neexistuje, on sám si katalog nevedl a spoléhal na svou paměť. „Když v 70. letech jeden z Burianových odborných poradců, biolog doktor Vratislav Mazák, začal s katalogizací Burianova díla, byl mistr schopen si vzpomenout na obrazy, které vytvořil před desítkami let, poměrně podrobně popsat jejich kompozici, barevnost, použitou techniku a další údaje. Na druhou stranu dnes víme, že i v době, kdy lístkový katalog vznikal, maloval obrazy, které se v něm vůbec neobjevují,“ říká Aleš Durčák.

Podle jeho střízlivého odhadu soupis známých Burianových prací, zahrnující vše od rozměrných olejů přes akvarelové skici až po kresbičky v dětských památnících nebo trampských cancácích, čítá bezmála 20 tisíc položek. „Číslo to rozhodně není konečné, protože stále se daří objevovat nová a nová Burianova díla nebo doklady o jeho pracích, které sice nevíme, kde jsou nebo zda se zachovaly, ale jsou potvrzeny kupř. korespondencí apod.,“ doplnil znalec Burianovy tvorby.

Dokonalá vize a bleskové tahy štětcem

Tajemstvím je obestřeno to, jak Burian tvořil. Prakticky veškeré jeho dílo vznikalo v osamocení a malíř nikoho nenechal, aby se mu díval přes rameno. V jednom z nemnoha rozhovorů na toto téma zdůvodnil Zdeněk Burian svou potřebu samoty při tvorbě nutností hlubokého soustředění.

„Burian řekl i další fascinující věc, když se nechal slyšet, že všechno, co má "dělat", vidí večer předtím duševním zrakem do nejmenšího detailu a v ateliéru pak jen svou vizi přenáší na příslušný podklad,“ parafrázoval Burianova slova Aleš Durčák.

Ten měl v minulosti možnost hovořit s člověkem, který měl vzácnou příležitost vidět Zdeňka Buriana při práci. „Dodnes si jeho svědectví pamatuji slovo od slova: Burian začal malovat takovou rychlostí, že jsem měl dojem, že sundává horní vrstvu, pod níž je hotový obraz, svěřil se mi. Ve skutečnosti Burian nic nesundával – tak rychle obraz vznikal. Jeho díla se rodila se suverénní jistotou alla prima,“ prozradil Aleš Durčák.

Vzhledem k této obdivuhodné metodě Burian prý ani příliš neskicoval. Přípravné skici si dělal především pro rekonstrukce pravěkých tvorů. Náčrty, kterými se připravoval na své obrazy, často pálil v krbu.

Milovník přírody a ctitel života

Zdeněk Burian měl celoživotně hluboký vztah k přírodě a obrovskou obavu, jak dopadne civilizace. Nedůvěřoval technicistnímu vývoji. „Byl to člověk přírody, který miloval a ctil primitivní národy, a právě v nich viděl potenciál, pokud jde o budoucnost naší planety. Měl za to, že právě ony jsou nositeli duchovního odkazu našich předků (a tudíž, v přeneseném slova smyslu, i pokroku jako takového), a nikoli přemíra techniky, která ubíjí člověčenství v lidech. V tomto ohledu dalece předběhl svou dobu. Kdyby žil dnes, vnímal by stav světa kolem sebe se značnými obavami. Chtěl by, aby se k Zemi, která je zrodila a je jejich domovem, lidé chovali s respektem, úctou a pochopením,“ poznamenal Durčák.

Zdeněk Burian prý každou volnou chvíli trávil někde v přírodě nebo na chatě za Prahou, kde měl zahradu i s kouskem lesa. Sám byl velkým ctitelem a obráncem života ve všech jeho podobách. Maloval nejen přírodu, ale na jeho obrazech se objevovaly i protiválečné apely.

Preciznost a důraz na detaily

Většina lidí má Buriana a jeho dílo spojené s rekonstrukcemi pravěkých scenérií a života prehistorických zvířat a lidí. Na jejich vzniku malíř spolupracoval s četnými odbornými poradci a úzkostlivě dbal na maximální přesnost.

Práci mu usnadňovala dokonalá znalost anatomie – díky ní mohl domýšlet chybějící kosti a rekonstruovat podobu pravěkých zvířat. Zdeněk Burian byl posedlý maximální přesností a už za svého života mnoho svých rekonstrukcí přemalovával tak, aby odpovídaly posledním vědeckým poznatkům.

„Jako výtvarník je Burian nezpochybnitelný, ale kdyby dnes žil, určitě by řadu svých obrazů přepracoval, protože vědecké poznání se samozřejmě stále vyvíjí. Paradoxně díky některým dochovaným skicám víme, že kdyby odborní poradci nechali Buriana pracovat tak, jak to intuitivně cítil a vnímal, byl by z dnešního pohledu v některých případech věrnější současnému poznání než tehdejší věda,“ doplnil Durčák.

Nejednoznačný vztah k rodnému městu

Zdeněk Burian patří k nejznámějším kopřivnickým rodákům, jeho vztah k rodnému městu byl ale přinejmenším problematický. Burian na Kopřivnici zanevřel i proto, že měl pobyt ve městě spojený s problémy mezi rodiči, které se přenášely na celou rodinu.

Zdeněk Burian se přesto do Kopřivnice vracel. U otce později trávil část prázdnin i se svou manželkou a dcerou. Navštěvoval také Štramberk, který měl naopak velmi rád. Naposledy byl podle výpovědí pamětníků v našem regionu spatřen na konci šedesátých let.

„Vztah k rodičům a rodnému městu byl spíše rezervovaný. Naopak velmi blízký si byl se svým bratrem Karlem. Obecně ale Burianovu osobnost charakterizuje stav jisté vnitřní odloučenosti. Dokázal být vřelým a srdečným člověkem, měl přátele a rodinu, ale byl to zranitelný člověk a nepravosti světa na něj citelně doléhaly,“ prozradil Durčák.