Ilustrační foto

Kopřivnice - V jiné poloze, než bylo zvykem, se svou aktuální výstavou Theatrum mundi představuje zdejší výtvarník Zdeněk Babinec. Malíř, který se prezentoval většinou výrazně abstraktními obrazy a barevnou expresí, se dle vlastních slov vrací ke kořenům a na výstavě, jež bude v muzeu na Fojtství k vidění do 24. listopadu, představí kolekci obrazů, která je promyšlenější, a jak sám říká, malířštější. Právě obrazy, které budou po dnešní podvečerní vernisáži k vidění na Fojtství, byly tématem rozhovoru s jejich autorem.

Theatrum mundi podle vás představuje výrazný obrat ve vaší tvorbě. V čem spočívá hlavní změna?

Je to jakýsi návrat ke kořenům. Tam, kde jsem možná před pětatřiceti lety začínal. Je to daleko realističtější malování, než u mě bylo zvykem, i když určitá míra exprese tam stále zůstává. Když jsem dokončil první obraz tohoto cyklu, tak jsem si řekl, že má přece obrovskou hloubku a smysl vytvářet jakýsi kaleidoskop dnešní civilizace. Jsou to obrazy, které jsou díky svému pojetí asi jen těžko komerčně uplatnitelné, ale mohou lidi pobavit a vybídnout k zamyšlení.

Co stálo u zrodu cyklu, který se chystáte vystavovat?

Vloni na podzim jsme s žáky ve škole dělali cyklus Emoce, což byl výtvarný projekt určený pro celostátní přehlídku, a mimochodem jsme za něj získali čestné uznání. Bylo to velmi zajímavé. Mne to téma zaujalo také a zkusil jsem si jej nějak zpracovat. Nejdřív bez nějakého většího záměru, ale v okamžiku, kdy jsem dokončil první obraz, věděl jsem, že mám chuť v tom pokračovat. Když si lehnu po nějakém rušném dni a nemůžu usnout, v hlavě mi běží obrazy toho, co jsem někde viděl. Jsou to tváře viděné v reklamách, na koncertech, ve zpravodajství, nejen lidé, se kterými jsem se osobně setkal. Hlava je jakýsi sběrač obrazových vjemů, vzniká v ní z toho všeho určitý chaos. Na tom jsem v podstatě postavil celý tento cyklus zobrazují tváře vytržené z původního a zasazené do nových souvislostí. Je to jakýsi odraz naší civilizace. Každá ta tvář vyjadřuje nějakou emoci. Původně jsem chtěl cyklus nazvat Panoptikum, nakonec jsem si řekl, že Theatrum mundi je výstižnější. Svět je vlastně divadlo a my všichni jsme součástí nějakého obrovského představení.

Jak rozsáhlý je tento aktuální cyklus obrazů?

Zatím jde o asi 15 velkých obrazů a několik menších. To by samo na zaplnění výstavního prostoru na Fojtství nestačilo, a tak doplním výstavu o několik obrazů z mého mytologického cyklu nebo série Evoluce, kterou jsem původně pro vystavení na Fojtství připravoval. Každopádně tento cyklus ještě zdaleka nepovažuji za uzavřený. Kdyby výstava byla za rok, tak si myslím, že už bych celé Fojtství zaplnil jen touto tematikou. Začal jsem to teď dělat trošičku jinak, ale už vlastně tvořím pokračování cyklu Theatrum mundi.

Na obrazech, které se chystáte vystavovat, se objevují často v surreálních kompozicích lidské tváře nebo jen jejich fragmenty. Některé známé osobnosti je možné identifikovat, ale kdo všechno se na plátnech objevuje?

Mnohdy ani sám nevím, o čí tváře se jedná. Důležitější je emoce, kterou ta tvář vyjadřuje, než to, komu patří, po tom jsem nepátral. Kromě známých lidí je na obrazech spousta mých příbuzných a známých. Jsou to spíš záblesky, fragmenty vizuálních vjemů, které se vzájemně prolínají. Z někoho mě zaujme oko, z někoho ucho, jindy jsou to zuby nebo celá tvář. Tyto prvky pak umístím do nových souvislostí. Na obrazech je záměrně potlačeno prostředí. Tím je vlastně mozek, ve kterém se to všechno prolíná a vytváří to určitý organizovaný chaos.

Je pro vás tak výrazná změna ve výtvarném vyjádření osvěžující?

Je, a moc. Šíleně mě to baví. Musím u malování víc přemýšlet a víc se soustředit na to, aby vyzněl přesně tak, jak chci. Je to často velké hledání a mnohdy i několik dní přemýšlím o něčem, co se na obraze objeví. To ale rozhodně neznamená, že bych se vzdával předchozí tvorby. Abstrakci také potřebuji. Je to pro mě určitý ventil. Někdy si člověk potřebuje prostě jen zařádit s barvami a nechat průchod jen emocím, a nad výsledkem moc nepřemýšlet. David Macháček