Jaký je to pocit opouštět vedení školy po více než dvaceti letech v ředitelském křesle?

Ještě mi to úplně nepřišlo. Až do konce jsem byl v plném zápřahu a spíš mám pocit, že věcí, které je potřeba řešit, bylo více, než je běžné. Asi to není jen pocit. V jubilejním roce jsme připravili opravdu velké množství akcí. Po pěti letech jsme připomínali kulatá výročí a bral jsem to i jako určitou tečku za svým působením ve škole. Proběhly velké taneční koncerty a slavnostní hudební koncert v kulturním domě. Měli jsme také velkou výtvarnou výstavu na Fojtství, bylo to náročné, ale myslím, že všechno se povedlo. Konec školního roku byl také nabitý soutěžemi, ve kterých jsme byli velmi úspěšní. Takže o konci nebyl moc čas přemýšlet. Já jsem měl původně končit už před třemi lety. Bylo to těsně po covidu, když jsem byl pozván na kraj, abych zřizovateli složil účty, a při pohovoru mi bylo nabídnuto, že jestli chci, mohu dotáhnout do konce šestileté funkční období. To jsem přijal s tím, že jsem si dal osobní závazek dostat školu do stavu, v jakém byla před covidem. Před epidemií jsme byli plní a jelo se na plné obrátky, ale období restrikcí a omezení školu dost citelně poznamenalo. Velké množství dětí se odhlásilo, ale teď už jsme zase úplně plní. Co se počtu žáků týče, dostali jsme se na předcovidovou úroveň. Zároveň to škole v něčem pomohlo. Jsme mnohem lépe vybaveni. Během covidu jsme měli možnost zapojit se do řady dotačních programů. Dnes je škola dobře vybavena výpočetní technikou a také učitelé, kteří mnohdy nechtěli s počítači nic mít, v oblasti hudby a umění jsme je považovali za zbytečné, dnes už je běžně využívají a výuce to velmi prospělo.

Jak jste se připravoval na předání školy svému nástupci?

Co se týče předávání školy, tak já jsem si už před dvěma lety vybral zástupce Dušana Bruse, který se v řízení školy orientuje a snaží se zapracovat. On také vyhrál konkurz na ředitele, což je, myslím, zárukou toho, že škola bude plynule navazovat na to, co tu bylo. Zároveň je Dušan mladý, progresivní člověk s dobrými, neotřelými nápady, a myslím si, že škola pod jeho vedením se bude zase posouvat dopředu. Velkou výhodou je, že se těší podpoře celého pedagogického sboru. Všichni kolegové ho znají, váží si ho a má respekt jak lidský, tak jako vynikající klavírista i ten umělecký. Co se týká přímo mého osobního angažmá, tak já sice končím jako ředitel, ale ze školy neodcházím. Zůstávám dál jako učitel výtvarného oboru. Momentálně ještě v pozici vedoucího výtvarného oboru. Určitě tady nechci být věčně, nějaký rok třeba ještě ano, ale postupně budu své aktivity omezovat a postupně odcházet do pozadí.

Jednou z nejviditelnějších „výkladních skříní“ ZUŠ Z. Buriana jsou její cimbálové muziky. Jaká je podle vás jejich budoucnost?

Cimbálovka vznikla rok před mým nástupem a za dobu mého ředitelování tady vzniklo pět cimbálových souborů. První byly známé Pramínky a teď už ti nejmladší jsou pátým souborem, který tady vychovává pan učitel Jílek. Výuka cimbálu u nás ve škole trochu stála na osobě jeho dcery Gabriely Tannertové, která ale momentálně odjela do světa, a kdy se vrátí, nikdo neví. Zatím tady učí cimbál Adam Ramdan. Je to výborný cimbalista, vyučuje jen omezenou dobu, a cimbál nemá potřebného tahouna, který by jej tlačil, i proto aktuálně máme jen dva žáky, kteří se učí hrát na cimbál, a jeho výuka je trochu na ústupu. Největší zájem na škole je aktuálně o klavír a kytaru.

Jak jste na tom obecně s pedagogickým sborem, jsou specializace, které vám na škole chybí?

V současné době je sbor stabilní. Získali jsme například plně aprobovaného učitele kytary. Za těch 20 let mého působení odešla do důchodu spousta vynikajících učitelů, ale nahradili je mnozí výborní mladí lidé. Samozřejmě personální otázky řešíme neustále. Nedávno nastal nečekaný odchod pana učitele Petra Lichnovského, který působil i jako dirigent Komorního orchestru Kopřivnice, ale dnes je výuka opět plně zajištěna. Nemáme problém, že bychom neměli dostatek učitelů. Pro další školní rok je vše zajištěno. Snažil jsem se, aby nový kolega neměl problémy s realizací mých plánů, které by případně nebylo možné realizovat. Myslím si, že k tomu nedojde.

Jednou z vašich dlouhodobých snah ve funkci ředitele bylo dostat do výuky více moderní hudby. Povedlo se vám to?

Když jsem přišel, klasika ve výuce naprosto dominovala a některé žáky hudebního oboru odrazovala tím, že museli cvičit různé etudy a podobné věci. Etudy jsou nutným základem výuky, ale skladby, na kterých se žáci učí hrát nebo je prezentují na koncertech, už nemusí být pouze z oblasti vážné hudby. Děti by měly hrát to, co se jim líbí a co chtějí předvést svým rodičům a kamarádům. Snažil jsem se tento přístup prosadit a dosáhnout toho, aby žáci hráli technicky náročné, ale zároveň přitažlivé a atraktivní skladby. Mladší kolegové tento přístup rychle přijali a postupem času i zkušenější pedagogové zjistili, že když dětem zadávají vhodnější skladby, vydrží u hraní déle a jsou ochotnější cvičit. Díky tomu jsme udrželi počet žáků. V letech 2006–2008 jsme zaznamenali významný pokles zájmu, ale to se změnilo a dnes máme zájem převyšující kapacity školy. Hudební obor je plně obsazen a na našich koncertech zní skladby moderních autorů i populární hity. Často necháváme starší žáky, aby si sami vybírali, co se chtějí naučit hrát a na čem se chtějí zdokonalovat, což je skvělá motivace. Jsou povzbuzováni, aby si sami hledali hudbu, poslouchali ji a rozhodli se, zda jsou schopni danou skladbu zahrát. Myslím si, že to je ta správná cesta.

Další věcí, o kterou jste usiloval, byla spolupráce se soukromou základní uměleckou školou.

Měl jsem o ni zájem, ale upřímně řečeno, ke spolupráci, jak jsem si ji představoval, nikdy nedošlo, i když jsem o ni stál. Spolupráce s panem ředitelem Suttnerem se za dobu jeho působení nepodařila navázat. Nedávno jsme školu navštívili, popili jsme kávu a řekli si, že by bylo dobré, kdyby obě školy do budoucna nějak spolupracovaly. Nevím, zda to zůstane jen u slov, nebo se skutečně stane. Už to však není v mých rukou. Ani můj kolega se nebrání spolupráci. Mít v tak malém městě, jako je Kopřivnice, dvě ZUŠ je rarita a mohli bychom toho využít. Je dobré, že MIS music se zaměřuje více na dechové nástroje a my na smyčcové, takže si tolik nekonkurujeme. Samozřejmě jsou nástroje, které se učí u nás i tam. Uspořádat společný koncert by bylo dobré. Možná existují obavy, že by mohlo dojít k nesprávné rivalitě a soutěžení. Mladí ředitelé se musí dohodnout, co je přijatelné a co ne.

V čem se podle vás škola za dobu vašeho působení nejvíce proměnila?

Kladl jsem důraz na vybavení školy, ať už po stránce výpočetní techniky a potřebného programového vybavení, ale i ve věcech přímo souvisejících s uměleckým provozem. Zakoupili jsme velké množství techniky pro hudební obor. Máme vlastní mixážní pulty, různé zesilovače a směšovače zvuku, mikrofony, potřebnou kabeláž a další vybavení. Kolegové se naučili na vysoké úrovni pořizovat hudební i videonahrávky. Jsou to technické vymoženosti, které má málokterá škola. Produkci našich vystoupení dnes zvládneme sami. To samé platí i pro taneční obor, který má svá vlastní světla, ozvučení a další technické vybavení. Myslím si, že jsme po té technické stránce opravdu výborně zajištěni a považuji to za svůj dlouhodobý úspěch. Máme také velké množství kvalitních hudebních nástrojů v majetku školy, které můžeme půjčovat žákům. Díky úsporám z oprav, které často provádíme sami, můžeme investovat do dalšího vybavení. Momentálně šetříme na klavír a v rezervním fondu už na něj máme zhruba 900 tisíc korun. Bohužel cena nástrojů stále stoupá a potřebovali bychom dalšího půl milionu. Investujeme i do vybavení tříd, máme například elektronické panely, které výrazně pomáhají při teoretické výuce v hudebním i výtvarném oboru. Díky speciálním výukovým programům se děti baví i při hodinách hudební nauky, kdy se učí probíranou látku a zároveň si to užívají.

Jste učitel výtvarného oboru a sám celoživotní aktivní výtvarník. Neměl jste jako ředitel pokušení protežovat výtvarný obor, který vám byl pochopitelně nejbližší?

To určitě ne. A svědčí o tom i skutečnost, že výtvarný obor byl a zůstává nejmenším na škole. Ta výtvarka tady nebyla vázána na moji osobu. Já jsem kolegyním vyučujícím výtvarku dával vždy volnou ruku. Jako manažer jsem chtěl, aby si jednotlivé obory nekonkurovaly, a naopak, aby se provázaly. To se myslím nakonec podařilo. Lidé se víc spojili. Ve výtvarném oboru jsme začali dělat rekvizity a kulisy pro taneční obor. Experimentovali jsme s tím, že tanečnice tančily na živou hudbu a podobně. To je možná můj vůbec největší úspěch, že se kolektiv tak nějak promíchal a všichni berou školu za svou a táhnou za jeden provaz a nerozdělují se podle svého oboru. Věřím, že to se bude dařit i dál. Dušan Brus je ten správný člověk, aby v tom pokračoval. Má obrovskou energii a spoustu nápadů. Je to motor, který může školu zase posunout dopředu.

David Macháček