Kromě kolektivních sportů snad není v naší zemi téma, které by dokázalo vyvolat tak široký zájem veřejnosti jako různá nařízení v silniční dopravě. Zatímco dříve platilo, že co Čech, to muzikant, dnes by se dalo směle říct, že co Čech, to skvělý řidič a nedoceněný odborník na kvalitu silnic a dopravní předpisy. Nutno ovšem dodat, že po blamáži s nalepováním jakési podivné třetí nálepky na poznávací značky, nejdříve spěšné a pak odložené výměně řidičáků či tanečků kolem zpoplatňování krátkých úseků rychlostních silnic regionálního významu si péče státu o automobilizmus u nás o pozornost se špetkou sarkasmu přímo říká.



Snad abychom nevyšli ze cviku, vyjevilo se na obzoru další opatření. Tentokrát se v hledáčku ocitly některé starší dopravní značky a ‘hranaté’ směrové šipky namalované na asfaltu. Nic proti tomu, že nové značky budou po nasvícení v noci lépe vidět, skutečný smysl ‘kulatých’ šipek mi však zatím nějak uniká. Odhlédneme-li od módních zaoblovacích trendů a sjednocení s šipkami okolních zemí, vypadá to, jako by se tvůrci snažili hloupým řidičům napovědět, že by při odbočování měli otáčet volantem plynule a ne prudce.



Státní politika v oblasti silniční dopravy si tak na první pohled vypůjčila z marketingu a managementu princip neustálých změn. Avšak jedna stará známá věc tu proměnnost narušuje - nejen na nové značky nemá samotný stát dost peněz. Začarovaný kruh je ale naštěstí předpisově kulatý.



Michal Polášek