K o p ř i v n i c e - „Mami, víš, kdo byl na zahradě? Skřítek Podzimníček,“ šeptá tajuplně mamince čtyřletá Lucinka. „... a má velké uši..., a na sobě plno listí, ... a taky dlouhý ocásek,“ ozývá se okolo. Ocásek je ve skutečnosti dlouhou čepicí, ale jinak mají děti pravdu. Ze zahrady mateřské školy na ulici Ignáce Šustaly za okamžik vychází skřítek jak vyšitý z knížek na dobrou noc a zve děti a jejich rodiče na cestu za pouštěním draka.



Po cestě na louku u hřbitova děti v jednom kuse okukují Podzimníčka a mají plno zvídavých dotazů, ale taky práce. Plní skřítkův košík vším, co podzimní příroda nabízí, hlavně žloutnoucím listím. „No, ten je krásný,“ má skřítek radost z velkého dubového listu, který našel v košíku, a chválí jeho objevitele.



Cesta za dobrodružstvím nebývá bez nástrah. Tu první, temnou jeskyni v podobě obručí, zvládají děti samy, druhou, jíž je rozbouřená řeka, ztvárněná modrým vlnícím se lanem, zdolávají za pomoci rodičů. Uf, máme to za sebou, louka a dračí radovánky jsou na dohled.



Není úplně jednoduché chytit vítr, ale některým se přesto brzy daří papírové či plastové modely poslat k našedlému nebi. Děti jsou nadšené, neméně však rodiče, kteří mají jedinečnou šanci vrátit se do dětských let. „Přitáhni! Povol! To je ono!“ vydávají tatínci, kteří si pouštění viditelně užívají, potomkům povely.



Draci pomalu k zemi, je čas zvěčnit skřítka na papírový list! To se dětem rychle daří, a brzy tak mohou vyrazit se skřítkem, mnohými rozpoznanou paní učitelkou Veronikou, za pokladem. Je skrytý u hřbitovní zdi a dlouho malým expertům neodolává. První úspěšní zlatokopové už se běží pochlubit. „To nás ochrání v přírodě, říkal skřítek,“ chlubí se lístečkem na gumové šňůrce Lucinka. A šupem domů, začíná se ochlazovat. Tak ahoj, draci, zase příští rok.



Jana Feilhauerová