Milý pane Polívko,

19. února tomu bylo rovných 85 let, co jste se začal rozhlížet po světě. Nejdřív po Praze, kde jste se narodil, ale to byla v celkovém součtu vlastně jen drobná úvodní kapitola. To pravé rozhlížení, se kterým jste spojil celý další život, Vám připravila až Kopřivnice, kam jste jako čtrnáctiletý kluk odešel za studiem. Hned po příjezdu jste se rozhlídnul po místní průmyslovce a netrvalo dlouho, začal jste se rozhlížet i po městě a po továrně, se kterou to město dokonale srostlo. K pořádnému rozhlížení Vám ale pořád něco chybělo. Dívat se „jen tak“, to nebylo nic pro Vás. A pak Vám kdosi podal fotoaparát. „Na, kluku, zkus to.“ A Vy jste zjistil, že se konečně můžete rozhlížet podle svého gusta. Rozhlížet se a všechno to viděné si pamatovat, být v pro Vás mnohem přirozenějším a živějším kontaktu s domy, ulicemi, lidmi, vším, co jste měl rád, co Vás dennodenně obklopovalo a tvořilo Váš svět. A že se ten svět během Vašeho života jaksepatří proměnil!

Když jste před pěti lety odešel, vypadalo to chvíli, jako by se to Vaše rozhlížení zastavilo. Ti, kteří Vás znali, ale vědí, že skutečnost je mnohem poetičtější. Rozhlížíte se pořád. Po kopřivnických ulicích, po holkách, po továrně, po okolních lesích… Jen jste zvolil o něco „vyšší“ perspektivu. A máte-li tam s sebou fotoaparát, určitě už dávno vznikají další Proměny. Jednou nám ty fotky všem zase ukážete.

S vděčností

Pavel Dvořák