Umělecká kovářka Christine Habermann von Hoch žije a tvoří v nedalekém Příboře.

FOTO: ARCHIV

Před dvěma týdny byly kopřivnickým výtvarníkům předána ocenění, jejichž součástí byla symbolická kovová ulita z vaší dílny. Jak tento nápad vznikl a čím jste se inspirovala?

Na začátku byla zpráva z odboru kultury od Adély Veřmiřovské, že Kopřivnice se chystá u příležitosti výročí 120 let od narození Zdeňka Buriana udělovat cenu místním umělcům. Neměli přesnou představu o tom, jak by měla vypadat, ale tvar měl být inspirován právě Zdeňkem Burianem. Hned další den jsme se domluvily na setkání a byly jsme v takové kreativní flow. Všechno si krásně sedlo a já hned na začátku věděla, jak ten objekt bude vypadat. Celé to bylo velmi harmonické. Za dva týdny jsem už předvedla papírový model, na kterém jsem prezentovala celý koncept. Chtěla jsem vytvořit objekt, který neskončí zaprášený někde na půdě, ale laureát si jej bude moci postavit v interiéru, kde mu bude dělat radost, zdobit byt a také připomínat, proč tu cenu dostal. Idea návrhu byla taková, že Zdeněk Burian je spojený s pravěkem – hned mě napadl amonit, jehož zkameněliny se dají najít i ve Štramberku. To byla velká inspirace, ale těch symbolických rovin je tam více. Kopřivnice je pro mě městem architektury a tvar amonitu je zároveň dokonalou ukázkou zlatého řezu. Jednotlivá žebra na spirále navíc mohou evokovat loukoťová kola historických tatrovek. Navíc, když se amonit postaví na stůl, začne se kývat, a ten kinetický prvek může být chápán jako odkaz na Kopřivnici – město v pohybu.

V tomto případě šlo o relativně malý a jednoduchý objekt, nicméně těch významů se do něj podařilo vložit opravdu hodně. Máte to tak při práci vždy, nebo to bylo v tomto ohledu výjimečné?

Vždy se o to snažím. Ať už navrhuji cokoli, chci, aby byla na začátku silná myšlenka, od které se odvíjí další výtvarné zpracování. Myšlenka je vždycky základ, ze kterého vycházím. Pokaždé se snažím naladit na zadavatele a myslím, že tady to prostě celé tak nějak zapadlo do sebe. Setkala jsem se s inspirativními lidmi a samotnou Kopřivnici mám velice ráda. I když v okolí nežiju dlouho, do Kopřivnice ráda jezdívám, protože to město je velmi kontrastní a zajímavé.

Čím se liší vaše volná tvorba a realizace zakázek?

Pro mě mají zakázka i volná tvorba stejnou hodnotu. Moc ráda pracuji a propojuji se s lidmi, a zakázka neznamená, že dostanu výkres, který realizuji. Vždy je tam obrovský kus kreativní práce. Jsem vděčná za to, že zadavatelé chtějí znát můj názor a návrh, velmi si vážím jejich důvěry. Je to společné hledání ideálního vyjádření a ztvárnění zakázky. I u tvorby na zakázku tak stále mám svobodu něco vytvořit a otisknout se do toho návrhu a realizace. U volné tvorby je proces komunikace vlastně podobný – jen nekomunikuji s jinými lidmi, ale pouze sama se sebou.

Jak ve vašem oboru vnímáte poměr umění a řemesla? Čeho je ve vaší práci víc?

Záleží to opět na základní myšlence, protože až na jejím základu volím i technickou, technologickou a výtvarnou cestu. Pak jde o to, jak myšlenku nejvhodněji transformovat do hmoty. Někdy dělám i velmi konceptuální věci, kde klasické řemeslo není nebo je obsaženo v menší míře. Ale řemeslo a manuální práce jsou pro mě velice důležité. Ráda experimentuji, ale řemeslo má velký status. Já jsem v tom vyrostla, naučila jsem se od tatínka Alfreda Habermanna (1930–2008) všechny techniky zpracování kovů, a to je skvělý základ, který mi dává maximální tvůrčí svobodu. Ale to nejdůležitější, co mi můj tatínek předal, je láska k železu.

A pokud tvoříte rozměrné sochy a objekty, je realizace vždy výhradně vaší prací?

Sama vytvářím objekty tak do 150 kilogramů váhy. V případě větších realizací – a dělali jsme i objekty o váze několika tun – samozřejmě nejsem na realizaci sama. To nejde zvládnout v jednom člověku a nehraje roli, jestli je to muž nebo žena. V takovém případě pracuji s modely. Poté, co projdu procesem návrhu, skicování a často i papírového modelu, vytvořím v kovárně přesný proporční model, nejčastěji v měřítku 1:10 nebo 1:3, na kterém je vše do detailu promyšleno. Následně se to už „jen“ zvětší. Jsem samozřejmě u toho, supervizuji a dohlížím na konečnou podobu, ale všechno je už vymyšleno na zmenšeném modelu. Pokud by v návrhu byla nějaká chyba, zjistím to už ve fázi modelu. Právě proto je nejdůležitější příprava, která zabere i nejvíce času.

Která témata vás jako výtvarnici nejvíce zajímají?

Je to zřejmě aspekt spirituálního propojení. Snažím se do svých děl dostat světlo, ducha a vtělit spirituálno do toho kontrastního materiálu. Snažím se lehkost, vzdušnost i určitou míru transcendence tlumočit prostřednictvím kovu.

Vy jste kosmopolitní člověk, žila jste na spoustě míst a v mnoha zemích. Co vás přivedlo do Příbora?

Narodila jsem se v Dačicích, vyrůstala jsem v Německu, pak jsem studovala na univerzitách v ČR, Německu a v Itálii. Žila jsem i v Rakousku, pobývala v Izraeli i jinde. Do Příbora mě přivedlo nějaké vyšší vedení, asi osud, zavedla mě sem láska mého života. Věřím na poslání a teď vnímám, že ho mám tady. Samozřejmě stále hodně cestuji, ale hranice jsou otevřené, letiště je kousek a dálnice se dostavuje, takže mi nic nebrání být i nadále kosmopolitní a pracovat i na zahraničních projektech. Nesmírně mě ale těší, když mohu vytvořit něco pro toto místo a blízké okolí. Potkala jsem tu příjemné lidi. Zdejší kraj je navíc hodně spjatý se železem. Moc mě těší, že mohu tvořit právě tady. Zajímalo by mě navázání spolupráce se zdejšími firmami, například s Tatrou. Bylo by skvělé využít třeba jejich technologie, propojit se a vytvořit něco nevšedního.

David Macháček