Když jsem si před několika měsíci jen tak z nudy spočítal, jak vysoko by chodník v centru našeho města pokryla vrstva odpadků vyprodukovaných vloni místními, došel jsem k číslu kolem čtyř metrů. Každý Kopřivničan by tam musel přinést více než čtvrt tuny věcí, kterými průměrně přispěl na skládku. Z představy, že třeba v čtyřčlenné rodině odnosil jeden člověk do kontejneru rovnou tunu, by leckoho možná dodatečně rozbolely ruce. Vyhodit odpadky na smetiště však není jediná možnost, jak se jich zbavit.



Netradičně minulou sobotu dopoledne nabídl Kopřivničanům své služby sběrný dvůr na ulici Panské. Vzhledem k nízkému zájmu lidí o jakékoliv akce během tohoto léta jsem se obával, zdali k poledni vůbec najdeme v tamním dlouhém plotě otevřenou bránu tohoto zařízení. Jenže chyba lávky, na sběrném dvoře se vyměňovala auta tak rychle jako okna ve správní budově a ve skladu by si ze spousty přivezených věcí vybral nějaký ten skvost nejeden sběratel starožitností. Ještěže takovému pokušení nepodléhám a nabízený "supermoderní" počítač jsem s díky odmítl.



Čím to, že když jde o vyhození nějakého harampádí, vyvíjíme aktivitu jindy nevídanou a přistavený velkokapacitní kontejner dokážeme naplnit rychlostí blesku? Třeba je to jenom kvůli tomu chvilkovému slastnému pocitu při zbavení se problémů hmotných, když ty nehmotné někdy tak lehce vyřešit nejdou. Takže to, že spousta Čechů je na majetek, je vlastně něco jako terapie.



Michal Polášek