Václav Lebeda

Kopřivnice – Jako profesionálnímu hudebníkovi změnila pandemie od základů život Václavu Lebedovi. Původem Kopřivničan vystupující jako Voxel dnes místo plných sálů hraje v lese před webkamerou a objektivem mobilního telefonu a i díky změnám v diáři mohl k „nástrojům“, které ovládá, přidat i parfumérské varhany. O hudbě i vášni pro vůně se rozpovídal v rozhovoru pro Kopřivnické noviny.

Chci se zeptat hlavně na minulý rok, který byl jistě pro všechny, ale hlavně pro vás, muzikanty, podivný. Kolik programů jste byli nuceni zrušit?

Ze začátku covid spousta lidí včetně mě brala na lehkou váhu a byli jsme na pořadatele naštvaní, že ruší koncerty. Poté, co zakázali všechny vnitřní i klubové akce na měsíce dopředu, jsem si domluvil schůzku s pánem, který se zde v Jeseníkách stará o lesy, a byl jsem připravený vzít jinou práci. Ale říkal jsem si, že bych byl šťastnější, kdybych se mohl dál věnovat hudbě, a tak jsem si na jaře vymyslel zahradní turné a na podzim přišel s lekcemi kytary a ukulele a písničkami na míru. Na jaře jsem měl po republice asi dvanáct koncertů u lidí doma. Přijel jsem, podal ruku, šel do obýváku a zahrál. Bylo to strašně fajn a připomnělo mi to mé začátky v Kopřivnici, kdy jsme měli naši punk-rockovou kapelu. Na podzim se zase k mému překvapení všechny nabídnuté songy a lekce asi do dvou dnů vyprodaly a já je doteď dodělávám. Díky tomu jsme to finančně přežili. Bohužel budu nejspíš vyhlašovat další kolo, protože zatím to nevypadá, že by se nějaké kulturní akce měly spustit.

Jaká je myšlenka toho songu na míru?

Míval jsem pořad na Impulsu, kde mi volali posluchači a já za hodinu napsal písničku na míru, včetně textu, produkce a zaslání, které s naším internetovým připojením trvalo tak 10 minut a na všechno ostatní zbývalo zhruba těch 50. Tímto stylem jsem udělal asi sto písniček a zjistil jsem, že je to řemeslo, které se dá naučit. Toho teď využívám při tvorbě písniček na míru, jen s tím rozdílem, že na to mám mnohem víc času a můžu to víc vymazlit. Lidé si ji u mě objednávají většinou jako dárek, nebo se ozve jeden z páru, že by ji chtěl jako „jejich“ písničku. Píši na základě informací, které mi dodají. Kdybych měl tvořit úplně bez mantinelů, je to složité, ale když dopředu vím, že v songu mají zaznít konkrétní slova a věty, píše se mi dobře a jsem schopný ho napsat za den.

A jak vyučujete kytaru?

Doma máme slabý internet, a tak na lekce vždycky jezdím tady na kopec. Beru si telefon, stojan, kytaru a ukulele a vysílám. Zajedu do lesíka, kde okolo jezdí v autech ti lesníci a nahlíží, co se tam děje. Vždycky jde o individuální živé lekce jeden na jednoho. Takhle to mám poslední tři měsíce docela intenzivně, protože lekcí jsem zatím dal zhruba 80. Denně zvládnu maximálně tři, abych se dokázal doopravdy na to soustředit, protože pozornost na člověka na druhém konci připojení musí být stoprocentní.

Vy jste svou hudební kariéru na internetu začínal, berete tohle jako takový trošku nucený návrat ke kořenům?

No, upřímně, mě to nenapadlo, ale ono to tak fakt je. Je to návrat k mým kořenům. Vzpomínám na první koncerty, kde byl třeba fakt jen jeden člověk. Funguje to dost podobně s tím, že to je vlastně jeden na jednoho. Stává se mi, že lidé, kteří si ji koupili, ani lekci mít nechtějí a nechají si jen tak zahrát pár písniček. Pak je to opravdu naprosto soukromý face to face koncert, což je fajn.

Když se vloni v létě opatření trochu uvolnila, cítil jste, že lidé mají větší hlad po kultuře? Měli radost, že se mohou opět vydat za živou muzikou?

Občas jsem měl tento pocit. Hlavně na prvním větším venkovním koncertě, to bylo na akci městečka Nové Hrady, tam jsem cítil, že ti lidi byli takoví rozjetí a rádi, že se něco opět může dít, a nikdo si v tu dobu neuvědomil, že by se to zase mohlo utnout. Kdybych tenkrát věděl, že se to zase utne, tak bych si to užil ještě desetkrát tolik.

Jak vidíte letošní léto? Plánujete, nebo raději ne?

Nejhorší je, že na léto se přesunovaly akce z minulého plus ještě přibyly nové. Takže kdyby vše, co máme domluvené, mělo proběhnout, tak by to bylo jedno z nejlepších koncertních období. Ovšem obávám se, že to nedopadne. Bavil jsem se se svým booking manažerem a podle jeho hrubého odhadu budou akce do 500 lidí – pokud se zadaří, tak do 1 000 a budou hlavně pro lidi s negativním testem nebo naočkované. Lidi budou určitě dost zpruzení, ale obávám se, že to tak nějak bude. Bojím se toho, že letošní léto bude trošku horší než to loňské.

Dlouho jste vystupoval sólově, ale teď už nějakou dobu koncertujete s kapelou za zády. Kdy to přišlo a proč jste zatoužil obklopit se kapelou?

Hrozně dlouho jsem hrál sám s looperem, pak přišel projekt s cimbálovkou, který jsem měl na jednu letní sezonu a turné. Bylo to náročné, ale taky moc fajn. Nakonec z toho byl impulz pustit se někam dál. Ještě jedno turné jsem hrál sám s looperem, a tam už jsem cítil, že je mi trochu smutno, a říkal jsem si, že dát do hromady něco menšího by nemuselo být špatné. Vnímal jsem, že přišel čas na změnu aranží, zvuku, producenta... A tak jsem dal dohromady kapelu. Spolupracovali jsme s Martinem Ledvinou, což je hlavní producent třeba Mirai a dvorní producent a manažer kapely Jelen. My si hrozně sedli. Původně jsme měli dělat dvě písničky a nakonec z toho bylo skoro celé album. Pak následoval vyprodaný křest v Praze v Paláci Akropolis, což pro mě byl takový euforický moment, který mě utvrdil v tom, že ta kapela tady má své místo. Stejný efekt mělo následně i turné s Čechomorem. S příchodem kapely se změnila i cílovka. Zjistili jsme, že průměrný věk návštěvníků mých koncertů, který byl třeba 17 let, je nyní 30 i 40 let. Posouvá se to nahoru, za což jsem vlastně rád, protože jsem zjistil, že starší publikum je vnímavější a věrnější. Mladší fanoušci mají každý rok svého nového Sebastiana, nového Miraie, ale když člověk osloví starší posluchače, tak ti na něj hned tak nezanevřou. Za tohle zjištění jsem rád. Je to možná i tím, že hrajeme akusticky a vycházíme z kapel jako The Lumineers, Mumfords & sons. Co se týče produkce, nám je tento akustický styl bližší a jsme rádi, že se odráží i v tom, kdo na koncerty chodí.

Spousta kapel nucenou pauzu využila i k tomu, že se zavřeli do studia, točí desky a obecně čekají, až se to znovu otevře. Jak je to u vás, pracujete na novém repertoáru?

Abych byl zcela upřímný, tím, že stále nevidím světlo na konci tunelu, tak jsem strašně demotivovaný cokoliv tvořit. Považuji se totiž za koncertního interpreta, a pokud přede mnou není vidina koncertů, tak mi psát hudbu nedává takový smysl.

Vloni způsobilo mezi vašimi fanoušky velký poprask video „končím s hudbou“, kterým jste oznámil, že kromě hudby jste si našel novou vášeň – parfumerství. Jak jste přišel k tak netradiční zálibě?

Parfumérů je na světě ještě méně než astronautů a kolik člověk zná astronautů, že? Je to obor, který dělá velmi málo lidí, a právě to mě na něm tak baví. Když chce člověk dělat hudbu, tak se hned dozví úplně cokoliv – stačí mu k tomu třeba jen YouTube. Ale když se rozhodnete tvořit vůně, tak se téměř nemáte čeho chytit. První záchvěv byl, když přijela naše kamarádka a měla s sebou kufřík a v něm 200 různých vonných olejů, ze kterých míchá směsi na masáže. Já jsem si k nim pořád přičichával a cítil jsem, že se mi otevírá zcela nový svět. Má žena si všimla toho, že mě to zaujalo mnohem více, než je obvyklé, a zaplatila mi workshop u syrského parfuméra v Brně. Tam jsem do toho zabředl už naprosto a od té doby to už studuji denně. Věnuji se tomu asi rok a půl. Už to není koníček, je to vášeň a něco čemu se chci věnovat velmi intenzívně. Není to tak, že si doma občas namíchám nějakou vůni, ale dovedu si představit, že mě to třeba na stará kolena bude živit. Tím, že nejsou koncerty, snažím se v parfumerství zdokonalit a věnuji se mu pět šest hodin denně. Čtu si anglické nebo i francouzské stránky, každý den míchám vůně. Mám doma asi 500 různých přírodních i syntetických vonných látek, u kterých se učím, jak spolu fungují a hlavně nefungují. Platí, že ze sta pokusů je jeden takový, který jakž takž voní. Musím se pochlubit, protože jsem dostal svou první větší parfumérskou zakázku. Jedná se o českou firmu, která mě oslovila, abych jim vytvořil na další roky tři nové parfémy, se kterými plánují jít na evropský trh. Dali mi šílený deadline. Jeden parfém trvá udělat třeba i rok a oni po mně už chtějí za dva týdny nějaké vzorky. Mám teď před sebou tuto obrovskou výzvu.

Mohl byste nám popsat, jak to probíhá? Protože spousta z nás si asi ani nedokáže představit, jak tvorba parfémů funguje?

Většina lidí si myslí, že existují předmíchané nějaké směsi, ty si poté parfumér namíchá v nějakém poměru a je z toho parfém. Skutečně to tak někteří dělají, ale já jsem se rozhodl pro těžší cestu a pracuji přímo s esenciálními oleji, jde buď o přírodní extrakty například z cedru, santalu, břízy, růží, jasmínu, ylang ylangu, a mnoha jinými i syntetickými vonnými látkami. Ty syntetické molekuly jsou vlastně části těch přírodních vůní a není na nich nic špatného. Jen se to zbytečně démonizuje. Hlavně dnes, kdy lidé dbají na to, aby bylo všechno bio, eco a organic. Co se týče stravy, jsem toho taky příznivcem, ale co se týče parfémů, tak jsem zjistil, že ty syntetické látky jsou kolikrát mnohem bezpečnější než ty přírodní. Jedna česká parfumérka to řekla docela přesně, a to: „Použij syntetiku, zachráníš strom!“ Podle mě to je docela pravdivé, protože když člověk chce použít mililitr růžové esence, tak na to musí padnout třeba sedm tisíc růží, což je šílené drancování přírody.

Už jste si založil i vlastní parfumérskou značku. Proč zrovna název Bergamoss?

Je to tím, že jsem stále z velké části hudebník, tudíž je pro mě důležité, aby ten název byl zvukomalebný. Bergamoss jsem vymyslel v taxíku v Bangkoku, když jsem jel z jedné společnosti, která vyrábí syntetické látky do parfémů. Při jízdě jsem hleděl z okna a v hlavě jsem si spojoval různé názvy látek, které se v parfémech používají. Spojil jsem názvy svých oblíbených ingrediencí, což je citrus bergamot a oakmoss, což je dubový mech. No, a spojením těchto dvou slov vzniklo Bergamoss.

Myslíte si, že jako hudebník máte v tomto oboru nějakou výhodu? Protože minimálně v názvosloví je spousta společných věcí. Vůně mají tóny, akordy musí ladit… Je to v něčem podobné?

Je to podobné úplně ve všem. Rozdíl je hlavně v tom, že u hudby je těch základních tónů dvanáct a u parfémů je těch látek, těch tónů třeba 5 000. Takže něco třeba napodobit je mnohem složitější než u hudby. Ty dva světy jsou si opravdu blízké. Zaujalo mě, že parfémy mají hodně společného s hudební produkcí. Jak máme analog a digital, tak tady je zase přírodní a syntetické. Jako je u mixu písničky důležité, aby byly vyvážené výšky, středy a basy, tak v parfémech je to úplně to samé, tam jsou top, mid a bases. Takže i názvosloví je často totožné. Jsou tam akordy a tóny. Já jsem si vlastně myslel, že si v té parfumérii od hudby odpočinu, ale je to jiný kabát a pořád podobná práce, kdy člověk něco nového vytváří.

Spousta celebrit a zpěváků má své vlastní značky parfémů, vy si ji můžete sám vytvořit od píky. Ke každému turné novou řadu.

Samozřejmě, to bych chtěl, protože jsem zjistil, že Majk Spirit má nějakou svou vůni, Martin Dejdar má svůj parfém DayDee a takové věci jsou. Chtěl bych to ale udělat jinak, nejen vůni propůjčit ksicht, ale kompletně si ji vytvořit. Je mi jasné, že jsem si tím na sebe upletl ohromný bič, ale mě to prostě strašně baví. Řekl jsem si ale, že i kdybych si už nikdy nezahrál, tak jsem rád, že mám tuto další vášeň. Kdyby se ta kultura nenastartovala na delší čas, tak můžu dělat tohle a jsem za to strašně rád.

David Macháček