Kopřivnice (dam) – Po dlouhém čekání se kopřivnické publikum minulý týden dočkalo slibované inscenace Otec z repertoáru pražského Divadla Rokoko. Jak se ukázalo, čekání se vyplatilo a je jen dobře, že právě toto představení nebylo zrušeno nebo nahrazeno jiným titulem.

Hra francouzského dramatika Floriana Zellera je totiž pozoruhodná a její pražská inscenace velmi zdařilá. Během bezmála dvouhodinového představení se publiku dostalo opravdu pestré směsice emocí, které člověka dostihnou, když mu nebo jeho blízkým do života vstoupí Alzheimerova choroba. Na jevišti a v sále se rychle a nečekaně střídaly pocity mrazivého strachu ze zákeřného nepřítele, bezmoci a frustrace z marného úsilí vynakládaného na boj s nemocí, ale také dojemné okamžiky a chvíle, kdy se člověk neubrání úsměvu, byť mu za pár vteřin poněkud zhořkne. K tomu, aby dali nahlédnout divákovi do hlavy člověka stiženého demencí, používá autor a inscenátoři řadu jednoduchých, ale účinných metod, jako je zpřeházení časové souslednosti jednotlivých scén, střídání různých herců v jedné postavě nebo i neustálé pomalé proměňování scény, kdy se nejdříve mění jen barvy potahů polštářů, přesunuje a mizí nábytek a nakonec se obývací pokoj promění v pokoj v sanatoriu. Svou významnou roli hraje také použitá hudba a stroboskopická světla, která na scéně odhalují klíčová slova celého příběhu. To vše ovšem klade velmi vysoké nároky na herecké obsazení. Především Jan Vlasák, který je věkovým souputníkem své postavy, dokládá, že jeho paměť je v takové kondici, že by strčila do kapsy lidi o generace mladší, jeho výkon byl autentický a strhující. Veronika Gajerová v roli dcery Anne i další členové obsazení se svých rolí zhostili na výbornou, ale hvězdou představení byl jednoznačně právě Vlasák, který se dočkal i ovací vestoje.