Autor výstavy netradičních fotografií Vladimír Cettl (na snímku se skleničkou) obdivuje jeden z vystavených vraků, které jsou jeho častými fotomodely. FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Nevšední kouzlo rezivějících automobilových veteránů je možné už týden obdivovat v prostorách zdejšího Technického muzea. Výstava fotografií s názvem „Zpět aneb putování za vraky“ nabízí zhruba tři desítky barevných zvětšenin adjustovaných v rzí napadených kovových rámečcích. Atmosféru dokreslují také tři od soukromých sběratelů zapůjčené tatrovky, které toho mají evidentně mnoho za sebou, a už samotný jejich transport do výstavních prostor byl pro organizátory oříškem. Možná i proto mluví autor, kostýmní výtvarník a amatérský fotograf Vladimír Cettl, o kopřivnické výstavě svých fotografií jako o zlatém hřebu svého projektu. O jeho hledání, fotografování a vztahu k rezivějícím korábům silnic je také následující rozhovor s autorem výstavy, která bude v muzeu k vidění až do 28. března.

Proč jste pro svou výstavu zvolil právě název Zpět?

Musím říct, že projekt Zpět se tak jmenuje ze tří důvodů. Jednak je to ten archeologický pohled, kdy se setkáme s vozem, na který dvacet i více let nikdo nesáhl, a my se dozvídáme, co se odehrálo před dobou dávno minulou. Hodně velkou roli na mých fotografiích hraje také příroda, která si jako by bere zpět materiál, který jsme jí vzali, abychom z něj udělali okázalou demonstraci našich technických znalostí, jakou bezesporu automobil je, a ona si ho nakonec nezadržitelně bere zpět. A v neposlední řadě je to Zpět také proto, že se touto výstavou po zhruba deseti letech vracím a opět vystavuji.

Je tady v Kopřivnici k vidění celý Váš cyklus fotografií vraků, nebo jste ho pro zdejší muzeum nějak upravil?

Je to kompletní. Je tady jen o jeden záběr méně než na jiných výstavách, ale zase naopak jsem těsně před touto výstavou zvýšil poměr tatrovek mezi fotografovanými auty. Jsou tady tedy fotky tatrovek, které jinde k vidění nebyly. Snažil jsem se sem dostat co nejvíc tatrovek, které jsem nafotil.

Jak dlouho tato série obrázků vraků vznikala?

Já se označení vraky vyhýbám. Protože je tak vlastně nevnímám, fotím reznoucí veterány. Tomu tématu se věnuji zhruba čtyři roky. Předtím, protože sám vlastním Škodu 110R, jsem fotil „erka“. Taky v Kopřivnici vystavuji věci relativné mladé. Je zde jen pár fotografií z loňska, a ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jinak jsou tady všechno letošní, poměrně čerstvé práce.

Jakou technologií jste pořizoval vystavené záběry?

Jen pár věcí, právě ještě těch loňských, jsem fotil na negativ, ale přiznám se, že se u kinofilmu nedostanu na tak velké rozlišení, aby z toho vznikly takhle velká fotky, takže letos už všechno fotím digitálně.

Jakým způsobem hledáte ’modely’ pro své fotografie. Na zchátralé automobilové veterány asi nenarazíte na každém rohu?

To je to nejtěžší. Momentálně používám dvě metody. Jednak o některých místech už vím a mohl bych se tam ještě mockrát vrátit, a nevím, jestli se mi někdy podaří vyčerpat všechno to, co se na těch místech skutečně skrývá. Navíc rozhodně nejsem sám, kdo po vracích pátrá. Mám na to i přátele a kamarády, dostávám tipy od fandů. Často jmenuju Davida Ligotského, to je, co se úspěšnosti týče, asi největší hledač vraků u nás a s ním jsem těch míst hodně obrazil.

Nemáte konkurenci ve sběratelích veteránů, kteří mnohdy i auta ve velmi špatné stavu nakupují a nechávají rekonstruovat?

Často se mě na to někdo ptá. Já důsledně respektuji přání majitelů, a když si někdo nepřeje, aby se někde vědělo, odkud to focené auto pochází, tak se to ode mě nikdo nikdy nedozví, ani nejlepší kamarádi. Pravda je, že obzvlášť tatrovky i auta v hodně špatném stavu mají velkou hodnotu a je někdy opravdu těžké překonat ostych a někdy až nevraživost jejich majitelů. Ale aspoň v některých případech se mi to podařilo a jsem za to moc rád. Samozřejmě to tak není vždycky, někteří lidé jsou úplným opakem, potkal jsem se i s majitelem vraku, který byl strašně rád, že mě potkal, a chtěl mě opít.

Jací lidé vlastní vraky starých aut? Mají k nim nějaký vztah nebo je to pro ně jen kus překážejícího šrotu?

Vztah k nim mají úplně všichni, jinak by je na zahradě neměli. Ty vraky jsou nějakou součástí jejich životní pouti. Ty příběhy jsou různé. Jsou tady snímky pořízené v Belgii. Současný majitel těch vraků je synem člověka, který měl v padesátých letech velkou dílnu a z nějakých obchodních důvodů mu tam zůstalo stát asi sto veteránů, které tam dodnes rezivějí. To je hodně zajímavý příběh. Často jsou majiteli vraků také veteranisté, kteří mají své zrenovované kusy a někde za stodolou i pár těchto vraků, které jsou buďto budoucí dárci orgánů, nebo jsou to šablony pro další díly. Tito lidé vědí, že i přes svůj stav mají ty věci svou hodnotu a je nesmysl je zničit. A poslední kategorií jsou různá dědictví a zapomenuté sny. Prostě každé auto, co jsem nafotil, má nějaký příběh a je obrovsky zajímavé se s těmi lidmi setkat, pokud jsou ochotní se vám otevřít.

Projekt hledání vraků veteránů a jejich dokumentování je z vaší strany už uzavřený?

Ještě určitě ne, pořád mě to baví a stále se učím. Rozhodně to pro mě zatím není vyčerpané téma. Můj otec vždycky říká: „Udělej si tak velké plány, aby to bylo dobré, i když se ti podaří splnit i jen jejich polovinu.“ Takže v duchu této myšlenky si příští rok vysázím knížku a uvidím, jestli se najde nějaký vydavatel, který by ji třeba chtěl vydat. Mojí ambicí je také co nejlépe zmapovat domácí scénu v této oblasti a ukazovat ty věci na internetu. A i když to není mou prioritou, pokud se někde za hranicemi bude odehrávat něco zajímavé, co bych rád viděl, tak se tam určitě vypravím.

David Macháček