Herec a divadelník Víťa Marčík v inscenaci Bajaja, kterou zdejšímu publiku dokázal, že ve svých představeních umí skloubit zábavu s vážným sdělením. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – Víťa Marčík, originální divadelník z jihočeských Drahotěšic, je v Kopřivnici poměrně častým hostem, a soudě podle několika ocenění, která si za léta hostování odvezl z přehlídky Kopřiva, publikum si jej oblíbilo. Naposledy si Marčíkův bezprostřední herecký projev mohli zdejší milovníci divadla užít minulý týden. V pátek totiž v sále Katolického domu odehrál hned dvě představení. Dopoledne bezmála dvě stovky školáků provedl ve své divadelní adaptaci Komenského stěžejního filosofického díla Labyrintem světa a odpoledne si pak lidé mohli vychutnat jeho Bajaju. To už v sále nebylo tak nabito, ale i tak ti, kteří ještě nevyrazili na prázdniny, rozhodně nelitovali. Ještě než už podruhé v jednom dni vstoupil na jeviště, našel si Víťa Marčík čas na rozhovor o divadle.

Výprava všech vašich představení je vždy velmi zajímavá. Je to jednak artefakt a zároveň do značné míry i technická záležitost, je to vždy jak po výtvarné a koncepční stránce, tak po té technické vaše dílo?

Rozhodně nejsem technický typ, ale ty nápady moje jsou. Scénografie mě velmi baví, když nevím, jestli se o ní v mém případě dá mluvit. Mám rád objekty, ucelené věci a z toho moje scéna většinou vychází, když si s ní pak hraju. Většinou napíšu scénář a pak přemýšlím o tom, v čem bych to mohl hrát. Pro mě je zásadní příběh. Velmi mě baví vyprávět, ale lidé, když přijdou na divadlo, tak se chtějí i dívat. Už nejsme zvyklí a ochotní pouze naslouchat.

To znamená, že scénografie pro vás není důležitým prvkem hry, ale spíš nástrojem, kterým se snažíte svůj příběh zpřístupnit divákovi?

Ano, je to tak. Snažím se kulisy dělat většinou jednoduše, aby nebyly na překážku příběhu. Jednou jsme dělali Letecké divadlo, které je o bláznivém promítači filmů, jenž ty filmy sám dovypravuje. A tam byla kulisa velmi promyšlená, složitá a efektní. Ale pak mi najednou došlo, že je to tak komplikované a náročné na prostor i peníze, že se to vlastně nehodí k mému stylu vyprávění. Zjistil jsem, že stejného a mnohdy lepšího efektu dosáhnu, když o té věci povyprávím a ona se odehraje v představách lidí, než abych jim ji složitě zprostředkovával. Je to o druhu divadla a přístupu k němu. Pro mě je přirozené vyprávění. Jsou jiná divadla, která dělají zase naopak jenom obrazy a dělají to nádherně, já ale raději kecám.

Sám říkáte, že nejste technický typ, ale některé z vašich scénografií jsou technické, takže s výpravou vám někdo pomáhá?

Vždycky mi někdo pomůže. Labyrint světa vznikl tak, že jsem udělal model, ale velkou část té technické stránky realizace dělal pan Krejčík, starý zámečník od nás z vesnice. Ta práce s ním byla úžasná. Někomu musím své vize a potřeby složitě vysvětlovat a kreslit a on se jen podíval a už věděl, jak na to, a domluva s ním byla velice jednoduchá. I proto mě baví řemeslníci, co svou práci umí. Pracovat s každým, kdo něco umí, je vždycky zážitek.

Jak volíte náměty svých představení? Většinu repertoáru totiž tvoří vaším způsobem pojaté, ale obecně známé příběhy.

Je to pravda, hraju Bajaju, Šípkovou Růženku, Cyrana, Romea a Julii, Mysteria Bufa nebo Komenského Labyrint světa a další známě věci. I když někdy je člověk překvapený, že opravdu všichni znají jen název, s příběhem je to mnohdy horší. Tyto náměty jsou pro mě příjemné v tom, že diváci jej v podstatě znají, a proto mohu v původním příběhu dělat spoustu odboček a zastavení, které mám hrozně rád, a pak se zase bez problémů vrátit k původní dějové lince. Známý námět je pro mě materiál, na kterém mohu dobře stavět a vytvářet na něm druhý příběh, o který mi jde. Vždycky pomocí nějakého příběhu vyprávím o tématech, která jsou pro mě důležitá. U Šípkové Růženky je to odpuštění a láska, Bajaja je také o lásce. Takové nějaké zdánlivě jednoduché poselství je to, kvůli čemu já na jevišti dělám všechny ty skopičiny. Pokud něco přidávám do příběhu, který všichni znají, tak se v něm neztratí a já si toho mohu daleko víc dovolit.

Nemáte v repertoáru žádnou čistě autorskou hru?

Něco, co by bylo kompletně mé, bez cizího námětu, tak takové představení zatím nemám. Ale mám teď rozpracované Pohádky pro dědky a babky, ale vlastně ještě nevím, jestli se to bude jmenovat zrovna takto. Baví mě personifikace a s tou si teď hraju. Zosobňuji život, smrt, strach, hrdinství, pravdu a lež a z toho vznikají krátké příběhy. Já je nazývám pohádkami, protože nejsem ani filozof, ani teolog. Vytvářím příběhy a na nich chci ukazovat svůj pohled na některé věci. Velmi mě baví, ale ještě nevím, jak to bude vypadat na jevišti. Ty příběhy jsou krátké a pro mě velmi silné. Přemýšlím o tom, jestli to budu hrát jako klasické divadlo, a nebo jestli to budu jen vyprávět a hrát do toho muziku.

Věříte, že takové pohádky pro dospělé budou úspěšné?

Já v to doufám a věřím. I když nedávno se mi stalo, že mi paní dramaturgyně řekla: „My bychom od vás chtěli večerní představení, ale hlavně ne nic na zamyšlenou.“ Hlavně aby to prý bylo radostné a veselé, smutku a těžkých věcí prý lidé mají až dost. Já si uvědomuji, že toho máme dost, ale pak přijdeme domů, zapneme si televizi a chceme se bavit a veselit co možná nejjednodušším způsobem, ale tím si neulevíme. To je, jako když je chlap ve špatné náladě a jde se večer do hospody opít a myslí si, že si uleví, to je ale falešná představa. Naopak, lidi by měli víc přemýšlet o tom, proč je jim blbě. Každý den se nám děje něco, co nás trápí, ale my se nad tím nezamyslíme a raději se jdeme bavit. To ale podle mě není cesta. Často by přitom stačilo jen se zastavit, zamyslet se nebo si promluvit o tom, co se děje, aby nám mohlo být lépe. Proto si myslím, že i divadlo by v sobě mělo mít něco hlubšího a nutit nás přemýšlet. To je totiž cesta, jak být šťastnější.

David Macháček