K o p ř i v n i c e - Nejrychlejší a nejpohodlnější vůz na domácích kolejích, takové byly požadavky tehdejšího ministerstva železnic, když v roce 1934 zadávalo stavbu dvou motorových vozů kopřivnické Tatře. Výsledkem byly dva unikátní prototypy motorových kolejových vozidel M 290.0, které poprvé do řádného provozu vstoupily 13. července 1936. Za 2 miliony a 36 tisíc korun dostaly dráhy to, co požadovaly. Slovenská strela, jak se tatrováckému rychlovlaku začalo říkat podle trati, pro kterou byl určen, se po kolejích proháněla rychlostí až 130 kilometrů v hodině. Ve skutečnosti mohla jezdit ještě o dvacet kilometrů v hodině více, ale to jí nedovolily drážní předpisy. Vzdálenost mezi Prahou a Bratislavou Slovenská strela urazila za 4:15 a měla cestovat ještě rychleji, ale další plánovanou úpravu jízdního řádu zhatila okupace Československa. Slovenská strela byla tak po několik desetiletí nejrychlejším kolejovým vozidlem u nás a i dnes by se s řadou vlaků mohla poměřovat. Vždyť i současné Pendolino stejnou trať zdolá za 3 hodiny 47 minut, a to oba vlaky dělí zhruba 70 let technického pokroku.
Vlak M290.0 byl ale nejen synonymem rychlosti, ale také pohodlí a luxusu. Pětadvacet metrů dlouhý aerodynamický vůz nabízel celkem 72 komfortních míst. Dvaatřicet v nekuřáckém a čtyřicet v kuřáckém oddílu oddělených kuchyňkou a malým bufetem. Autorem návrhu vnitřního vybavení byl architekt Vladimír Grégr. Ten se snažil o dosažení neobvyklého noblesního účinku jak barevným laděním, tak i užitím netradičních materiálů. Stěny byly potaženy purpurovým umělým pergamenem s orámováním z matných kovových listů, podlaha s korkovým potahem byla ve střední uličce pokryta rudým kobercem. Strom byl čalouněn bílým pergamenem a dveře spojující oddíly byly z leštěného ořechového dřeva. Pasažéři cestu trávili v širokých klubovkových křeslech potažených krémovým, žíhaným plyšem. Možná i proto byl tento první povinně místenkový vůz na tuzemských tratích tak úspěšný. Jeho provoz byl hned od počátku výdělečný. Průměrné obsazení Slovenské strely bylo téměř dvakrát vyšší než u běžných vlaků té doby a podle dobových záznamů a výpovědí pamětníků se často stalo, že zájem cestujících převýšil kapacitu vozu a zákazníci museli být odmítáni.
Zpracoval: David Macháček
