Ukažte na konkrétního člověka prstem: „To je on, kdo tu věc zničil!“ Nebo odsuďte rovnou skupinu více lidí. Nelze. Víme, že to někdo udělat musel, ale na první pohled nikoho neodhalíte. Na čelo se to nepíše, do občanky také ne. V běžné mluvě jsou ničitelé, zloději nebo třeba piráti silnic popisováni jako zcela odlišný typ lidí. Ve skutečnosti to ale mohou být přátelé, známí nebo příbuzní. Poté se příkrý ortel ochotně zvrátí na omluvné „on to tak nemyslel“ či „udělal jenom hloupost“.



Kopřivnici trápí vandalové. Ničí dopravní značky, vybavení cyklostezek nebo třeba informační tabule. Trochu potěšující zpráva zní: nejsme v tom sami. Nezvané demoliční či demontážní čety úřadují všude, a co není pevně zalité v betonu, buď zmizí, nebo je poškozeno. Sprejeři s nečitelnými klikyháky nastříkanými ve spěchu či alkoholem anebo testosteronem nabušení jedinci chtějí zanechat aspoň nějakou stopu na tomto složitém světě. Nemají pražádnou šanci, přesto se stále snaží.



Ve stavu naprosté ztráty jistoty shledání se s původním stavem věcí dochází velice často ke zvláštnímu posunu viny: za její zničení může majitel nebo provozovatel, protože ji špatně hlídal nebo podcenil její odolnost. Vandalství se už asi bere jako samozřejmost. Odpovídá to absurdní logice dotazů na to, co udělá město, stát a jiní, aby se nekradlo, neničilo nebo třeba neplivalo na zem. Otočme to: kdy obviní lapkové společnost, že jim dala možnost hřešit?



Michal Polášek