Moderátor České televize a vysokoškolský pedagog Václav Moravec byl jedním z hostů Kopřivnického pressování na téma 30 let svobody.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice (dam) - Naposledy prý byl v Kopřivnici před sedmi či osmi lety, když v Tatře natáčel jeden z dílů Otázek Václava Moravce. Před týdnem pak přijal moderátor ČT pozvání pořadatelů Kopřivnického pressování a při té příležitosti si našel čas i na rozhovor o současných médiích.
Jak byste definoval roli médií v demokracii?
Role médií v demokratické společnosti je klíčová. Protože zprostředkovávají dialog a druhá rovina je, že by měly přinášet relevantní informace. Svoboda médií je přímo úměrná svobodě té společnosti a dělbě moci. Ti politici, kteří nevnímají svobodná média jako jeden z korektivů jejich rozhodování a útočí na ně, nechtějí svobodnou společnost. A myslím si, že to se s technologickým vývojem nemění.
Plní tuto svou roli média v České republice?
Média mohou selhávat v tom, kdo je vlastní. Když se budeme bavit o svobodné demokratické diskuzi, tak ta může být limitována tím, že média koupí miliardáři a ona se stávají jejich hlásnou troubou. Je-li žurnalistika slabá, protože na ni útočí politici, tak nemůže ve větší míře bojovat proti vlastníkům. Máme tady příklad, kdy český miliardář Daniel Křetínský koupil média v České republice a kupuje i podíl ve francouzském Le Mondu. Všimněme si, co ten jeho vstup do Le Mondu způsobil ve Francii a jak potichu u nás prochází i tou novinářskou obcí skupování zpravodajských médií miliardáři. Takže média mohou selhávat v tomto. Stávají se součástí ekonomické moci, nebo v tom, že jsou příliš bulvární, protože chtějí mít co největší náklady, prodejnost a podobně. To je naše selhání jako médií a žurnalistů.
Nemohou mít média a jejich užití naopak na demokracii destruktivní vliv?
Bezesporu. I proto jsem si vždycky velmi opatrně vybíral zaměstnavatele. Měl jsem to štěstí, že když se podívám do svého životopisu, tak i komerční média, ve kterých jsem působil, byla úspěšná a v tak velké míře „nedebilizovala“ a nepodceňovala publikum. Pochopitelně, že když je jediným kritériem generování zisku, pak můžete tu demokracii i ničit, protože si pak lidé řeknou „ta média se zabývají jen bulvárem“ a tam vzniká ta nedůvěra vůči žurnalistice a médiím.
Jsou média v době, kdy ztrácejí svůj monopol a ekonomickou sílu, stále ještě svobodná?
S ústupem ziskovosti nebo ekonomické soběstačnosti řady médií opravdu může být jejich svoboda ohrožena. Proto považuji za velmi důležité, aby existovala média veřejné služby. My můžeme mluvit o tom, zda plní svou roli dostatečně. Jako jejich zaměstnanec je budu nepochybně hájit. A je to asi naše chyba, že neumíme lidem vysvětlit - vy každý měsíc platíte 135 korun za Českou televizi a s rozhlasem necelých 200 korun a politici se snaží kvůli svým politickým strategiím ta média zlikvidovat. Ale abyste dostali jeden sportovní kanál O2 Sport, nutí vás telekomunikační operátor ho zaplatit v minimálním balíčku 300 korun. A to vám nevadí. Vedle toho máte 6 stanic rozhlasových a 6 televizních, které vám poskytují veřejnou službu. Naším nejlepším obhájcem bude to, až média veřejné služby zaniknou. Až tehdy si lidé uvědomí, o co všechno vlastně přišli za těch necelých 200 korun. A já si tu situaci nepřeji. A proto se vracím k tomu, že ta média veřejné služby vedle těch komunitních a lokálních médií jsou důležitá pro vznik nějaké informační struktury, která nepodléhá jen komerčním tlakům.
Přispěl internet ke svobodě slova a jak vnímáte jeho vliv na kulturu komunikace?
Kultura komunikace samozřejmě do jisté míry pokulhává, protože technologie a digitální média demokratizovala mediální prostor, ale na straně druhé povýšila jakýkoliv žvást na úroveň fundovaného článku, který se snaží ty informace ověřovat. Jako každá věc i tato technologie má svůj rub a líc a my nepracujeme racionálně s tou její stinnou stránkou a měli bychom nad tím přemýšlet. Mě samozřejmě taky naštve mnoho věcí, které si přečtu na sociální síti. Ale je to má odpovědnost a uměřenost, že podle hesla na hrubý pytel - hrubá záplata nereaguji podobně agresivním způsobem. Obávám se, že sociální sítě destruují veřejnou komunikaci a stáváme se vulgárnějšími, protože máme pocit, že to slovo na sociálních sítích ve světě digitálních médií má mnohem menší váhu, než když to člověku řekneme do obličeje. A tam ten návrat do toho fyzického prostoru je podle mého důležitý, abychom víc korigovali své jednání, které je na sociálních sítích často lehkomyslné a lehkovážné.
Vnímáte potřebu předefinování nastavených mantinelů v mediální komunikaci v souvislosti s fakenews, hatespeech a podobně, nebo je možné proti těmto věcem bojovat jinými prostředky?
Ano, a zásadně. Myslím si, že je opravdu potřeba i nějaký legislativní zásah. Jak to, že nám nevadí u ČT a ČRo jejich současná míra regulace a ani po skandálech typu Cambridge analytica a po zjištěních, jak sociální sítě zneužívají naše data, nebo při znalosti toho, jak je těžké dohledat někoho, kdo šíří e-maily plné lží nebo nenávisti, se tolik lidí tak silně brání jakékoliv regulaci tohoto prostoru. Je absurdní, že lidé, kteří se nejvíce brání minimální míře regulace sociálních sítí, tak mluví o ohrožení svobody slova. A titíž lidé, když přijedou do Ruska nebo do Číny, tak o svobodě slova nemluví. Buď musíme lépe regulovat nová média nebo jsou přeregulovaná ta tradiční média. My musíme všechno ověřovat ze dvou zdrojů, musíme dávat všem stejný prostor, nesmíme používat vulgarismy a přitom svět internetu není schopen tuto odpovědnost nést vzhledem ke své složitosti. Když se pak začne mluvit o nějaké minimální regulaci, o což se třeba snaží Věra Jourová, tak je považována téměř za cenzorku internetu. Je třeba vnímat, že jakýkoliv žvást vypuštěný na internet neznamená automaticky stejnou hodnotu. Nesouhlasím s tezí, která se tu rozšířila, a totiž, že tak, jak mají lidé právo na pravdu, mají právo i na lež. Dříve byla lež považována za něco nemravného. Kdežto my si zvykáme na to, že se lež stává normou a pravda je upozaďována. To si myslím, že je zásadní problém naší doby. Tam je nějaká mírná regulace na místě. Totéž se týká i výchovy ve školách. Ti, kterým vyhovuje informační chaos, snahu o lepší mediální gramotnost začnou nálepkovat jako indoktrinaci. Ale přece výuka nakládání s nejmodernějšími technologiemi a rozlišení žvástu od relevantní informace, pravdy od omylu, nebo záměrné lži je zásadní. Ale lidé, kterým vyhovuje tento chaos a kteří z něj politicky těží, tak se tomu vysmívají a myslím, že tomu bychom se měli postavit.