Až z ústeckého Činoherního studia přivezli v minulém týdnu do Kopřivnice autorskou inscenaci Hanzelkazikmund (Zde jsou lvi). Netradiční komediální představení bylo součástí divadelního předplatného KDK.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

„Není úplně zvykem, že bych jezdil na zájezdy, ale hrozně mě zajímalo, jak bude naše představení přijato v Kopřivnici i vzhledem k tomu, že jeho téma je tady hluboce zakořeněno a je to do značné míry otázka lokálního patriotismu. Přiznám se, že jsem s diváky nemluvil, ale mám pocit, že se bavili a reagovali velmi dobře. Vycházím z nálady, kterou jsem v sále vnímal,“ svěřil se po představení Adam Svozil.

V představení, ve kterém se několik herců a hereček postupně několikrát převtělilo do postav Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, aby před přestávkou přehráli některé z nejzajímavějších momentů jejich slavné první cesty po Africe a v druhé půlce cestu na východ, se intenzivně pracovalo se zvukem. Atmosféru dotvářel klapot psacích strojů, šumění historického rádia, pomyslný klakson tatrovky, ale i sypající se písek Núbijské pouště.

„Na rozhlasový princip jsme s dramaturgyní Kateřinou Součkovou při přípravě inscenace přišli docela brzy. Pro tvorbu Hanzelky a Zikmunda bylo zásadní, že se k lidem dostávala prostřednictvím rozhlasu. Chtěli jsme ukázat, jak moc použitý způsob reprezentace ovlivňuje to, jak o cestách mluvíme a přemýšlíme, poukázat na to, co se přenosem deformuje, mění, ztrácí nebo přibývá,“ vysvětlil Adam Svozil.

Velká část autorské hry vychází z autentických zápisků a záznamů z cest H&Z, inscenátoři si ale nechali dostatečný prostor i pro fabulaci. Ve hře se tak objeví vtipná narážka na možný víc než jen přátelský vztah obou cestovatelů nebo jejich fiktivní rozhovory s manželkami. „Naším cílem bylo nabídnout více možných verzí nebo možných výkladů, často i protichůdných, a ne autoritativně servírovat jen jeden pohled na věc. Vkládali jsme do hry mikrofabulace a domněnky. V archivu jsme měli přístup pouze k oficiální korespondenci, a ne k rodinné nebo intimní, takže jsme vycházeli spíš z nějakých náznaků. Vždy u zrodu fabulace byla nějaká myšlenka typu: Jak by asi manželky zareagovaly na pětiletou nepřítomnost svých mužů a empatizujícím zamyšlením jsme pak dotvářeli jednotlivé scény,“ doplnil Adam Svozil.