Kopřivnice – Po celou historii přehlídky Motýlek byla jako ředitelka pořádající speciální školy nesoucí stejný název v centru dění. Po skončení dvacátého ročníku si Dagmar Jančálková našla čas na rozhovor, ve kterém se nejen ohlédla do minulosti, ale nastínila i to, jak se může Motýlek vyvíjet v dalších letech.
Kde a jak vznikl nápad pořádat přehlídku Motýlek?
Motýlek vznikl před dvaceti lety z určité potřeby dané tím, že sice začaly fungovat speciální školy, ale děti neměly vůbec žádnou možnost se prezentovat. Proto jsme s kolegyněmi v tehdejším Dětském centru v Kopřivnici vymyslely a uspořádaly malou přehlídku tvorby handicapovaných dětí přímo u nás ve škole. Přijelo asi prvních 6 zařízení a moc se to líbilo nám i hostům. Vzhledem k tomu, že přehlídka měla být soutěžní, měli jsme pozvané i porotce a jedním z nich byl i tehdejší provozovatel kulturního domu Lubomír Sazovský. Ten přišel s nápadem ukázat ta vystoupení i široké veřejnosti a uspořádat Motýlka v kulturním domě. To se stalo ještě tentýž rok na podzim. Nultý ročník přehlídky ukázal, že nemůže být soutěžní, protože každé představení je krásné, ale úplně jiné a nejde je porovnávat. Proto jsme původní model soutěžní přehlídky hned v zárodku opustili.
Jaký byl první ročník Motýlka?
Tehdy to byla ještě jednodenní akce a musím říct, že z toho prvního jsme byli malinko rozpačití. Sezvali jsme zařízení z celé republiky, ale přišlo velmi málo lidí. Veřejnost netušila, o co se jedná, a sál byl poloprázdný. Ale na druhou stranu všichni vystupující byli nadšeni, a tak jsme se rozhodli pokračovat, ale přidat v propagaci a publicitě. To asi zafungovalo a také lidé si o přehlídce řekli mezi sebou, protože druhý ročník už byl z pohledu návštěvnosti mnohem lepší, a od třetího ročníku nám kapacita velkého sálu v podstatě přestala stačit a kulturní dům praskal ve švech.
Byl Motýlek první akcí tohoto druhu u nás a vyrostla mu za ta léta nějaká „konkurence“?
Tady v regionu jsme byli určitě první, kdo s něčím podobným přišel. Ojedinělá je také forma naší přehlídky. Zatím jsem stále nezažila akci toho typu, že by postižené děti vystupovaly před zdravým publikem. Jezdíme na různá vystoupení, ale většinou je to ve formátu děti dětem nebo umělci dětem, ale něco podobného, jako děláme my, jsme zatím jinde neviděli. Je to hlavní devíza Motýlku, asi hlavní důvod, proč sem zařízení tak ráda, a mnohá skutečně dlouhá léta jezdí. Navíc jsme za dobu trvání akce navázali různá přátelství a naši hosté se do Kopřivnice těší. To, že se tady potkáme a je nám spolu dobře, je takové zpestření ve školním roce. Děti mohou přijet, pobavit se, předvést, co dokážou, a mohou alespoň na chvíli zapomenout na běžné starosti.
Jaká oblast prošla za dvacet ročníků přehlídky největším vývojem?
Ten vývoj byl v několika směrech. Velkým vývojem prošlo publikum. V prvních ročnících to bylo trošku rozpačité, lidé nevěděli, co mohou očekávat. Někteří přišli s obavami, jiní v průběhu odcházeli, protože jim to psychicky nedělalo dobře. Dneska je to úplně o něčem jiném. Lidé si zvykli na děti s postižením, protože se běžně setkáváme a snažíme se zapojovat do všech aktivit ve městě i okolí. Myslím si, že dnes si Motýlka publikum zdravých lidí nesmírně užívá. Druhá změna se týká samotných vystupujících. První vystoupení před dvaceti lety byla jednoduchá bez kostýmů a děti často pociťovaly obavu z vystupování. To se postupně změnilo. Zařízení se začala předhánět, kdo přijde s hezčím vystoupením, a vzájemně se inspirovala. Nahoru šla úroveň vystoupení jak po stránce výpravy, choreografie nebo režie, dneska už to jsou často opravdu profesionální čísla.
Má příprava takových vystoupení a jejich následná prezentace nějaký pedagogický nebo terapeutický význam pro vystupující děti?
Minimálně jim to zvedne sebevědomí a cítí, že i ony něco dokáží vytvořit a předvést. Působí to nejen na děti samotné, ale i na jejich rodiče, což jsme si z počátku vůbec neuvědomovali. Možná na čtvrtém ročníku za mnou přišla jedna babička a říkala, že její vnučka nikdy nic nedokázala a neměli se jako rodina z čeho radovat a najednou na Motýlku vystoupila, byla středem pozornosti, všichni jí tleskali a pro tu rodinu to byl obrovský zážitek a veliké povzbuzení. To je možná další důležitý rozměr Motýlka.
Jak vypadá Motýlek v den jeho konání, může posoudit každý návštěvník sám, ale co se skrývá za celou akcí, kdy například začínáte s přípravami?
Skrývá se za tím obrovský kus práce, nadšení nejen kolegů ze školy, ale také mnoha dobrovolníků a lidí, kteří nám nezištně pomáhají. Příprava Motýlka je dlouhodobá záležitost. Dnes skončíme a v pondělí si sedneme a začneme přemýšlet o tématu příštího ročníku. Přemýšlíme i o tom, co pozměníme nebo ozvláštníme. Ta základní osa zůstává stejná. Byli bychom moc rádi, kdyby s našimi dětmi vystupovaly zdravé děti ze základních a mateřských škol. V letošním roce jsme to už zkusili a myslím, že to vyšlo na výbornou. Například děti ze ZŠ sv. Zdislavy si samy připravily nádherné vystoupení s našimi dětmi. Všichni v sále mohli vidět, jak se k nim dokázaly krásně chovat a jak s těmi vozíky úplně přirozeně jezdily, tak já si představuji integraci. Nebyla to jen škola sv. Zdislavy, ale i škola 17. listopadu, ZŠ Emila Zátopka a kopřivnické mateřské školy.
David Macháček
