Jiří Cachnín

Kopřivnice - Duší a dramaturgem přehlídky Kopřiva je po celých 30 let její existence Jiří Cachnín: jaké jsou jeho vzpomínky na začátky festivalu i plány do budoucna, říká v rozhovoru, který poskytl těsně před ukončením letošního festivalu.

Považujete třicátý ročník za nějaký milník v historii Kopřivy?

Neřekl bych, že to souvisí s ročníkem. Velkým milníkem pro mě byl rok, kdy jsme udělali na Kopřivě představení Medik polské divadelní skupiny Wierszalin. Tím začala pravidelná prezentace polských divadel. Teď pokračujeme v tom, co jsme si předsevzali před asi pěti léty. Snažíme se v programu akcentovat to nejlepší ze slovenské divadelní scény. Chtěli bychom se v budoucnu zase vrátit k polskému divadlu, ale je to otázka finančního zajištění. Letos se situace ve fundraisingu Kopřivy ukázala být příznivější až v závěru příprav festivalu, v době, kdy už byl program připraven. Kdybychom dramaturgii stavěli až v tomto okamžiku, tak bychom nějaké polské divadlo pozvali. Určitě se k tomu chci v dalších letech vrátit.

Co bylo během třiceti let největší krizí, kterou musela Kopřiva překonat, aby dnes mohla pokračovat?

Těžko říci, ale pravděpodobně to bylo v roce 1997, kdy byl v porotě pan Ladislav Vrchovský. Tehdy se hodně řešilo, jestli Kopřiva směřuje tam, kam by měla. Objevovaly se různé pochybnosti a otázky ohledně dramaturgie a celkového vyznění festivalu. To pro mě bylo hodně vypjaté období. Možná se v tom roce sešlo více divadel, které nebyly v každém okamžiku alternativní, ale naším cílem bylo vždycky dělat především dobré divadlo.

Za dobu svého trvání Kopřiva probíhala na řadě míst. Kde všude už probíhala a jsou nějaké prostory, kam byste ji ještě rád dovedl?

Začínali jsme v suterénních prostorách M-klubu. Hrálo se v anexu, v nejrůznějších prostorách místního kulturního domu. V posledních letech pak v Katolickém domě v Kopřivnici, v Kulturním domě ve Štramberku. Proběhla také celá řada venkovních představení a jednou Víťa Marčík hrál také ve zdejším kostele. Co se týče budoucnosti, až bude vhodné představení, určitě bych chtěl něco uskutečnit v nějakém industriálním prostoru. A láká mě rovněž představa udělat koncert či jiný doprovodný program v aule zdejšího učiliště. Kdysi jsme tam s Klubem mladých dělali koncerty a mohl by to být zajímavý prostor. Jeho využití záleží na tom, jestli takové myšlence bude přístupný zřizovatel školy.

Nenapadla vás ani někde v skrytu duše myšlenka, že už nechcete pokračovat a že ten letošní ročník Kopřivy bude poslední?

To mě napadá každým rokem minimálně dvakrát nebo třikrát. Letos to bylo tím, že na začátku příprav nám odpadávali sponzoři ve velké míře. Co mě mrzelo, je třeba fakt, že jsme oslovili velké množství kopřivnických firem a ve výsledku nám firmy z Frýdlantu nad Ostravicí dávají desetkrát víc. To mě netěší. Všichni, kteří jsou kopřivnickými parioty, a to i město Kopřivnice, by si tohle měli dát více do vínku a s lidmi, kteří se tady snaží něco dělat, více komunikovat.

Co limituje Kopřivu v dalším rozvoji?

Kromě peněz, což je obecný problém kultury, je dalším limitujícím faktorem technické vybavení zdejších sálů. Není k dispozici jeviště s baletizolem pro pohybové divadlo. Jeviště nemají dostatečnou výšku pro instalování některých objemnějších dekorací a hlavní věc je, že světelný design je na dnešní poměry naprosto nedostatečný. Profesionální soubory vyžadují mnoho desítek specifických světel. Například kvalitní pohybová divadla jsou zvyklá na jinak technicky vybavené prostory. Myslím, že minimálně v kulturním domě by stálo za to ta světla doplnit. Vloni Buranteatr mohl přivést řadu skvělých představní, ale nakonec jsme museli sáhnout po hře, kterou jsme původně ani nechtěli, a důvodem byly opět technické požadavky, které nejsme v Kopřivnici s to splnit. Diváci nám také občas vytýkají přesuny mezi představeními. Rádi by měli Kopřivu na jednom místě, ale to prostě není možné. Problémem jsou přípravné časy. Například Divadlo Odivo dnes zkoušelo od devíti hodin a představení bylo na programu až ve čtyři odpoledne. Také Bezruči nebo HaDivadlo se připravuje v podstatě celý den. Některá divadla se připravují a zkoušejí 6 až 7 hodin.

Co je podle vašeho názoru hlavním specifikem a devízou Kopřivy ve srovnání s podobnými přehlídkami?

Podle mě je to celková atmosféra, která tady panuje. Každoročně se tady potkávají lidé, kteří na Kopřivu rádi jezdí a těší se nejen na divadlo, ale i na setkání s dalšími diváky. Panuje tady takové zvláštní souznění a skoro až rodinná atmosféra.

David Macháček