Eduard Holánek se svou Tatrou 87 v cíli letošního ročníku Tatra Veteran Rallye Beskydy. Vůz rodina vlastní už víc než 60 let.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

Příběh jeho osmdesátsedmičky se začal psát 7. prosince 1945, tedy jen několik měsíců poté, co byla po válce výroba tohoto typu v Kopřivnici odbavena. Následně automobil zamířil na ministerstvo potravinářského průmyslu do Bratislavy. Do rodiny současného majitele se auto dostalo v roce 1964 a bylo běžně užívaným rodinným vozem. Dnešní majitel se k němu dostal ještě o dekádu později, když se po návratu z letecké školy v Košicích stalo jeho prvním vozem. „Auto tehdy stálo doma v kůlně s porouchaným motorem a táta dovolil, že když si jej opravím, mohu s ním jezdit,“ vzpomíná Eduard Holánek. V té době rozhodně nešlo o vůz, který by rodina oprašovala v garáži a vytahovala pouze za slunečných nedělí. Holánek jezdil motocyklové soutěže a osobní tatra mu posloužila i pro přepravu jeho terénní motorky. „Vyndalo se přední, zadní kolo, zadní sedadla se vyndala, hodila se tam motorka, často po závodě celá od bláta, a jeli jsme,“ vzpomíná Holánek, kterého do Kopřivnice doprovázel kamarád, který jej už tehdy doprovázel jako mechanik. Tak to vydrželo asi pět let. Pak začala vítězit ekonomika. Osmiválcová tatra si podle Holánkových vzpomínek říkala o 15 až 16 litrů benzinu na sto kilometrů, a tak si pořídil podstatně úspornější Škodu 110. Tatrovka se vrátila do „šopy“ – tentokrát na velmi dlouho.

Ještě v roce 1990 prý automobil absolvoval technickou kontrolu, ale pak se vrátil do „depozitu“. Celkem na něj v kůlně padal prach třiatřicet let.

Když ji Holánek v roce 2019 znovu vytáhl na světlo, nebyla v dobré kondici. Karoserii napadla rez, v podlaze byly díry a opravu potřeboval také motor. Následovala důkladná renovace, která trvala přibližně dva a půl roku. Eduard Holánek si sám renovoval motor, realizoval konečnou montáž i odhlučnění. Karosářskou práci svěřil odborníkům. Pomáhal mu mimo jiné renovátor Zdeněk Ondrejka z Frenštátu pod Radhoštěm. Výsledkem není muzejní exponát určený pouze k prohlížení. Holánek chtěl, aby tatra opravdu jezdila a byla dokladem technické erudice našich předků, a tak po dokončení renovace ještě další dvě zimy vychytával technické detaily. Jeho profesní minulost z letectví se přitom nezapřela. Když například nebyl spokojen s geometrií podvozku a vůz se ve vyšší rychlosti nechoval tak, jak měl, následovalo další ladění.

Při renovaci se řešilo i to, jakou barvu auto bude mít. Z továrny vyjela jako černá. Holánek se ale rozhodl dát jí modrou barvu, na kterou ji kdysi nechal přestříkat jeho otec. „Původní černá ve mně evokovala estébáky v dlouhých pláštích, a to bych se v ní necítil dobře,“ vysvětluje majitel, který jen do lakování karoserie investoval přes 400 tisíc korun. Dnešní péče o vůz už má s dobou, kdy se dozadu jednoduše naložila špinavá závodní motorka, pramálo společného a pan Holánek o svůj automobilový klenot úzkostlivě pečuje. I proto Holánek příliš nevyhledává přeplněné veteránské srazy, kde návštěvníci často z nepozornosti auta čas od času poškodí.

Mnohem raději se svou tatrou opravdu jezdí. A protože se sám označuje za soutěživý typ, volí akce jako 1000 mil československých nebo 500 kilometrů slovenských. V loňském ročníku 1000 mil dokonce vyhrál svou kategorii a ze 130 posádek obsadil celkové třetí místo. Dokazuje tak, že jeho Tatra 87 rozhodně nebyla stavěna jen na pomalé nedělní projížďky. Její vzduchem chlazený třílitrový osmiválec OHC měl výkon 75 koní a automobil dokázal jet rychlostí přes 150 kilometrů za hodinu. Ve své době patřil k mimořádně rychlým vozům a díky aerodynamické karoserii si přitom vystačil s výrazně menší spotřebou než řada tehdejších konkurentů.