Ve srovnání s mírným průběhem poslední zimy přišly první nízké teploty nového podzimu o nějaký ten pátek dříve, než se všeobecně čekalo. Chlad nutí nejenom hrábnout hlouběji do skříní či botníků, ale také postarat se o tepelnou pohodu v příbytcích.



Zatímco člověk panelákový jen otočí ventilem na radiátoru v dobré víře, že se mu při vyúčtování po sezoně neprotočí panenky, lidé z rodinných domů to mají nepoměrně složitější. Musí se o vlastní teplo postarat sami. Otázka zní, jakým způsobem a zdali právě tento postup nesplňuje upravené pořekadlo “uvnitř huj, venku fuj”.



Podzim bez charakteristického dýmu je něco jako zima bez sněhu. V menší míře jej bereme jako něco, co k atmosféře tohoto období prostě patří. Pokud je ale vzduch nejen nelibě cítit, ale někdy i vidět, tak se příjemný kolorit spíše mění v noční můru. Tomu, kdo přikládá vším možným do kotle, je ale teplo bez toho, že by si musel rukou ucpat nos. Větrat není vhodné: proč by si přece “domkaři” pouštěli dovnitř zimu a hlavně ten velký smrad zvenku.



A horko ještě bude. Nejenom proto, že odborníky doporučených zhruba 20 stupňů v interiéru u nás velmi často překračujeme s přehledem, ale i kvůli nově zaváděným ekologickým daním. Ty by měly nutit “topiče” k přesunu na čistější paliva. Záměr je to správný, jestli ale bude v našich podmínkách fungovat, je na vážkách. V tom, jak pohřbít byť i dobře míněná opatření, máme před jinými národy solidní náskok.



Michal Polášek