Své stodesáté narozeniny slavil v sobotu automobil Präsident. Tisícům přihlížejících v rámci velkolepé párty předvedl, že po vlastní ose jezdit nezapomněl.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Kdo jiný než starobylý Präsident by měl být středobodem oslav 110. výročí zahájení výroby automobilů v Kopřivnici. Zatímco originál odpočívá na čestném místě Národního technického muzea v Praze, jeho o 80 let mladší klon přidělává pracovníkům zdejšího muzea nejednu vrásku. Právě jejich úkolem totiž je zajistit, aby automobilový prapradědeček mohl vést kolonu mladších veteránů na cestě z Vídně do Kopřivnice.
Präsident, který deset let nevyjel po vlastní ose, opustil své místo na točně v muzeu na konci května a od té doby se na něm s přestávkami intenzivně pracovalo. Ruce mechaniků musely sáhnout snad na každý šroubek vozu. Celá zadní jednotka byla ve špatném stavu, počínaje ruční brzdou až po prasklé nádrže, na prvočinitele byl rozebrán také motor auta.
„Auto je sice staré ’jen’ třicet let, ale v podstatě nikdy se s ním nejezdilo. Tím pádem také rostou technické problémy a rizika závady,“ konstatuje Vladimír Míček, který ozdravnou kůru Präsidentu prováděl. Problém je také to, že dnešní magnet Technického muzea je přesnou replikou kopřivnického prototypu a jako takový kopíruje také řadu konstrukčních chyb, kterých se před víc jak stoletím pionýři automobilismu v rakousko-uherském mocnářství dopustili.
Přestože jeho předloha jako první cestu urazila cestu z Kopřivnice do Vídně, Präsidentova kopie má najeto jen několik kilometrů. Stalo se tradicí, že jednou za deset let vede na startu a v cíli veteránskou rallye, ale poté, co se předvede natěšeným davům, cestuje jako opečovávaný náklad na korbě jiného vozu. I přesto jsou technické problémy víc než běžné.
„V jedné věci je srovnatelný s dnešními vozy. Abych se dostal k nějaké součástce, musím demontovat třeba i tři nebo čtyři jiné, což zdržuje, a navíc přitom člověk zjišťuje další a další závady a kostlivce ve skříni,“ říká o Präsidentovi Míček.
Tak se postupně musel vyrovnat s prasklými nádržemi na vodu pro chlazení, vychozeným kladkovým řadičem, nebrzdící ruční brzdou nebo nefungujícím odpařovacím karburátorem. Navíc celé auto bylo třeba důkladně vyčistit od prachu nebo ztuhlé vazelíny. Míček navíc nepracuje v ideálních podmínkách špičkově vybavené autodílny, ale Präsidentova obnova probíhá v stísněných prostorách obyčejné garáže a navíc v podstatě jen rukama jediného mechanika.
„Občas mi někdo něco podrží, ale většinou jsem tady sám. Nebýt podpory rodiny a přítelkyně, tak nevím. Posledních čtrnáct dnů jsem tady opravdu v jednom kuse od rána do noci,“ postěžoval si Míček, pro kterého není péče o veterány jen zaměstnáním, ale především velkým koníčkem. Na to, jestli se Präsident v ten pravý okamžik skutečně rozjede, by si prý jeho mechanik nevsadil, ale rozhodně proto i se svými kolegy udělal vše, co bylo v jeho silách.
David Macháček
