Možná to bude znít trochu úsměvně, ale jednou z mých celkem oblíbených činností je vždy první den v měsíci otočit list na nástěnném kalendáři. V loňském roce jsem měl na zdi pokoje celkem dva, což znamenalo rovnou dvojnásobné potěšení z nových obrázků na celý měsíc. Ty sice po několika dnech rychle zevšedněly, jejich hlavní význam ale tkví v něčem jiném. Při sundávání kalendáře ze zdi a převracení stránky mě totiž vždy naplní zvláštní pocit, že život naštěstí nestojí na jednom místě, ale stále přináší něco nového.

Hodnotit právě uplynulý pátý rok nového tisíciletí tak říkajíc z globálního a koneckonců i lokálního pohledu je záležitost pro osoby mnohem povolanější. Listování loňským kalendářem sice nevyvolává příval vzpomínek na nějaké zásadní události ve městě pod Bílou horou, jako pozitivní se ale často oceňuje pouhá absence vysloveně špatných či katastrofálních zpráv. Slovy jedné klasické postavy v zeleném by se dalo říci, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Možná právě proto, že běh spousty věcí okolo naštěstí nezávisí na naší vůli nebo snažení.

Pod vánočním stromečkem se objevil nástěnný kalendář jen jeden a ani z jiných zdrojů jsem další nezískal. Jediné, co mohu na zdi nad počítačem obdivovat, je tak náhle osiřelý hřebík. Budu si asi muset nějaký kalendář ještě pořídit, aby očekávání věcí příštích nebylo jen poloviční. Někdy je totiž naděje důležitější než samotný okamžik jejího naplnění. Michal Polášek