K o p ř i v n i c e - Na počátku stál nápad pracovnice odboru sociálních věcí Taťány Gelnarové a dnes již na úřadě nepracujícího Viktora Rašky zapojit se do projektu Adopce na dálku. Ve finální podobě se rázem sto šest zaměstnanců úřadu stalo adoptivními rodiči. Syn Andrew Ssempagama z Ugandy navštěvuje pátým rokem Základní školu Buwooya. Otec je HIV pozitivní a matka AIDS podlehla před pěti roky. Přestože má Andrew spolu se svými dvěma sourozenci spoustu pracovních povinností doma, rád by se v budoucnu stal učitelem.
„První dopis k našemu adoptivnímu synovi putoval už před rokem,“ vzpomíná jedna z maminek, „a následovala oboustranně čilá korespondence. Z té vyšlo najevo, že Andrew netuší, kde naše republika leží.“ A tak do Ugandy jako první putovala mapa a informační letáky o Kopřivnici. Později přibyla kniha O krtečkovi v angličtině, kopací míč, fotbalový dres, obrázky aut, pastelky, strouhátko, ale i časopis s nalepovacími obrázky Hledá se Nemo, který slovo od slova dva pracovníci úřadu přeložili.
„V množství lidí, kteří se k adopci přihlásili, stačí ročně stokoruna od každého na pokrytí studijních nákladů a na dárky. Poštovné většinou hodnotu posílaných věcí převyšuje, ale prozatím si každý balíček i dopis k adresátovi cestu našel,“ uvedla další adoptivní matka.
Každý dopis Andrew začíná do očí slzy vhánějícími slovy: Drazí rodičové, píše Vám Váš milovaný syn z Ugandy. A končí: Děkuji Vám za všechno, co pro mě děláte. Bůh Vám žehnej. Kolik radosti může způsobit ročně jedna stokoruna! Nevím o druhé, která by byla tak smysluplně použita.
Ilona Hoffmannová
