Zakladatel brněnského divadla ÚDIF Ondráš Přibyla s kytarou vyrobenou z fotobuňky vysvětluje další z úžasných fyzikálních zákonů. FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Baví je fyzika a radost, kterou zažívají při poznávání přírodních zákonů, chtějí zprostředkovat i ostatním, kteří v drtivé většině považují tuto vědu za nudnou a nezajímavou. Takový je cíl šesti mladých mužů a jedné slečny, kteří tvoří ansámbl Úžasného divadla fyziky, zkráceně ÚDIF. O tom, proč divadlo vzniklo, i o tom, jak jeho netradiční, ale fascinující produkce vnímá publikum i odborníci, něco víc prozradil Ondráš Přibyla, člověk, který se rozhodl spojit experimentální fyziku s experimentálním divadlem, a stál tak u zrodu tohoto neobvyklého brněnského souboru.

Jak vlastně vznikla myšlenka předvádět fyziku divadelním způsobem?

ÚDIF vznikl ze dvou impulzů. Jsme studenti fyziky, fyzika nás baví a občas člověk při výpočtech objeví něco, co je naprosto fascinující a co by chtěl sdělit ostatním. Ale ty výpočty nejsou srozumitelné, a lidé i proto fyziku nemají rádi. Tak jsme si řekli, že by bylo fajn najít způsob, jak předat ten slastný pocit, který člověk má, když na něco přijde, co největšímu počtu lidí. Když Archimédes učinil svůj objev, tak to jeho štěstí bylo tak obrovské, že se rozběhl nahý do města. Na tom je vidět, že jsou to rozhodně silné emoce, které stojí za to poznat.

Dalším impulzem bylo, když jsem byl na Fringe festivalu v Edinburghu, což je festival pouličních umělců. Jak jsem se tam díval na ty žongléry a různé jiné baviče, tak jsem si v duchu říkal, že tohle přece musí jít dělat i s fyzikou. Takže jsme s kamarády začali hledat způsoby, jak to udělat, a v roce 2007 jsme to odstartovali. Připravili jsme první představení. Dalo se nás tehdy dohromady pět kluků, studentů fyziky, a řekli jsme si, že uděláme představení na Náměstí Svobody v Brně. Byl to vyloženě experiment, ale fungovalo to. Během chvíle jsme měli asi padesátihlavé publikum a za chvíli přišli taky policajti, protože jsme to neměli ohlášené. Ale experiment se vydařil a my jsme věděli, že to funguje a že se to dá dělat jako divadlo. Pak jsme naši myšlenku dál rozvíjeli. Hledali jsme experimenty, které jsou atraktivní a dají se předvádět. Pomohli nám šikovní středoškolští profesoři, někteří vysokoškolští profesoři a sami jsme si něco vyvinuli. A začali jsme dělat představení pro školáky. Měli jsme celovečerní show na brněnské hvězdárně a nebo třeba na folkovém festivalu v Náměšti jsme mezi tím, co kapely zvučily, bavili publikum fyzikou.

Vznikají vaše představení skutečně jako divadelní inscenace? Mají svůj scénář nebo třeba režiséra?

V klasickém divadle jsou herci, na které se lidé přicházejí podívat, a pro nás těmi herci nejsou lidé, ale fyzika a přírodní zákony. To, co ukazujeme, je tedy fyzika samotná a my jsme tam jen od toho, abychom ji nějak zprostředkovali publiku. Každé představení se snažíme vymyslet tak, aby bylo sledovatelné, aby bylo zábavné a aby ty myšlenky a jevy, které předvádíme, byly poskládány tak, že na sebe nějak logicky navazují. Přemýšlíme o tom, jak ten který jev co nejzajímavěji předvést. Pak dost záleží také na tom, pro koho produkci děláme, jestli chce kupříkladu hydrostatiku, elektromagnetismus, akustiku nebo jestli chce prostě pestrý výběr z toho, co máme připraveno, záleží to jen na něm, my se můžeme přizpůsobit.

Jak vybíráte experimenty, které předvádíte? Je hlavním kritériem jejich atraktivita pro diváka?

Snažíme se vybírat takové jevy, které jsou atraktivní, ale když je nějaký jev a my nevíme o atraktivním způsobu, jak ho představit, tak se takový způsob snažíme vymyslet. Všechno vzniká docela náhodně. Člověk něco vyzkouší a najednou přijde s něčím zajímavým. Často je to kolektivní práce. Například okapové roury, které rozezníváme plamenem, se nám do repertoáru dostaly zvláštní náhodou. Viděli jsme je předvádět jednoho Poláka, který také působí řekněme jako sience-performer. Okamžitě jsme si řekli, že to musíme vyrobit, ale trvalo nám to asi týden, než se nám roury podařilo vyladit, aby to fungovalo tak, jak jsme si představovali. Záleží tam na poloze mřížky, na tom, jak moc se to nahřívá a podobně. I při tom si člověk zažije velký kus vlastního experimentování a objevování.

Liší se nějak reakce publika. Když své kousky předvádíte ve školách, na náměstích nebo třeba na firemních večírcích?

Já mám pocit, že v něčem se neliší. Lidský mozek vždycky zažívá radost, když něco pochopí. Takže, ať jsou to malé děti nebo dospělí, vždycky je jim vidět taková jiskra v očích, když předvedeme něco, co je překvapí, a potom znovu, když pochopí, jak to funguje. Liší se jen to, jak to na sobě ti lidé nechají znát. Manageři na firemním večírku nevstanou a nejdou si na věci sáhnout, zatímco děti jsou velmi bezprostřední.

Jak vaše představení vnímají lidé z oboru, vaši spolužáci nebo profesoři, ti lidé, které vaše experimenty nepřekvapují z fyzikálního hlediska?

Ono není úplně pravda, že je nepřekvapují z fyzikálního hlediska. Pokud to nejsou kamarádi, kteří by naše experimenty viděli, tak bych vsadil 9 proti 1, že běžný profesor fyziky polovinu těch věcí nevysvětlí. I vysokoškolský profesor se bude dívat na polovinu věcí a vymýšlet, co by to mohlo být, ale často bude mimo. Je to dáno tím, že to, co my předvádíme, je kuchyňská fyzika a ta se na vysokých školách moc neučí. Pokud jde o názor na spojování fyziky a zábavy, pak je pohled v zásadě dvojí. Někdo říká, že je to perfektní, a pak jsou někteří lidé, kterým vadí, že při výkladu trochu zjednodušujeme, a říkají, že to, co vysvětlujeme, už vlastně není správně a že bychom to proto neměli raději dělat vůbec, ale to je přesně ten důvod, proč jsme to dělat začali. David Macháček