Scéna koncertu na tereminvoxy byla jedním z vrcholných okamžiků představení Dejvického divadla Teremin v režii Petra Zelenky.
FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Obklopený početným ansámblem hereckých kolegů dorazil minulý týden do Kopřivnice Ivan Trojan, aby se i na zdejším pódiu převtělil do postavy ruského vynálezce a hudebníka Lva Sergejeviče Teremina. Kopřivnický kulturní dům totiž v rámci předplatitelské série nabídl svým divákům stejnojmennou inscenaci Petra Zelenky mapující část života tohoto reálného muže s těžko uvěřitelným osudem.



Byla vám Tereminova osobnost známá už ve chvíli, kdy za vámi přišel Petr Zelenka se svým projektem?



Ne. Nevěděl jsem o něm vůbec nic. Myslel jsem si, že to je zase nějaká Petrova mystifikace tak, jak je u něj někdy zvykem. Osud toho muže je opravdu neuvěřitelný.



Jak se takový nepravděpodobný osud dá uvěřitelným způsobem převést na jeviště?



Musí se začít tím, že nějakého autora ta věc zaujme a že ho to téma posedne. Přesně to se stalo Petru Zelenkovi. Ten námět mu, myslím, doporučil jeho dvorní střihač a on se do námětu zakousnul s opravdovou vervou. Petra to natolik zaujalo, že napsal nějakou nultou verzi textu a pak jsme se s ostatními kolegy herci a s ním dopracovávali k nějaké první ostré verzi představení. A pak se to až do premiéry vylepšovalo a vylepšovalo až do současné podoby.



V představení hraje jednu z hlavních rolí také Tereminův vynález. Jaké to bylo učit se hrát na tak bizarní nástroj, jako je tereminvox?



Je to jako učit se na jakýkoliv jiný hudební nástroj. Je to o tom, že se jeden den musíte rozhodnout a prostě začít poctivě cvičit. Ty začátky jsou vždycky bolestivé. Já jsem se dostal do stádia, jako když hraji na kytaru a naučím se pět základních akordů a díky nim pak můžu zahrát nějakou písničku. Takže to ve výsledku pro náhodného diváka vypadá, jako bych uměl hrát, a s tím tereminvoxem je to podobné. Naučil jsem se něco a vypadá to, že na něj jako umím, ale ve skutečnosti to, že to umím, spíš předstírám.



Měl jste nějakého učitele?



To je právě jediná nevýhoda oproti běžným hudebním nástrojům, protože tady na to nikdo nehrál, a pokud na to hrají, tak v nějaké rockové kapele, kdy je ten způsob hry úplně jiný, než jsme my potřebovali. Kdysi tereminvox používali třeba Plastic People, ale úplně jinak, než bylo potřeba pro tohle představení. Takže jsem měl k dispozici videonahrávku Lydie Cavinny, což je virtuoska na tereminvox, a z ní jsem pak odpozoroval, jak to asi hraje, a vytvořil jsem si tak trochu i vlastní styl.



Spousta kritiků vás pasuje do role Petra Zelenky, opravdu se tak cítíte?



Musel bych to rozdělit na divadelní a filmovou práci. S Petrem jsme se potkali při práci na Samotářích, které napsal, ale režíroval je David Ondříček, ale už tam jsme se potkali. Na základě práce, kterou jsem udělal na Samotářích, mě pak Zelenka obsadil do svého půlhodinového filmu Powers a od té doby spolu tak nějak spolupracujeme. Petr mě stále obsazuje a zajímá se o můj názor na věci, na kterých pracuje. Vlastně jsem byl i jedním z těch, kteří navrhovali, aby Petr napsal něco pro divadlo, takže by se možná dalo říct, že jsem jeho dvorním hercem, ale spíš bych použil formulaci, že nám vzájemná spolupráce zatím velmi vyhovuje.



Jaké má podle vás Teremin postavení mezi dalšími Zelenkovými projekty?



Já si myslím, že Příběhy obyčejného šílenství je výborná hra, a stejně tak si myslím, že o Tereminovi se dá říct, že je ještě lepší a že Petr udělal další krok.



David Macháček