Zkušená kostýmní výtvarnice toto léto prožívá jedno z pracovně nejvytíženějších období posledních let. Připravuje kostýmy pro filmovou pohádku Líné království a současně pracuje na několika divadelních inscenacích. V rozhovoru pro Kopřivnické noviny mluví o nejen o své práci z malířského plátna, ale i na filmovém place.

Na aktuální výstavě na Fojtství představujete vedle obrazů také kostýmní návrhy. Vnímáte malbu a kostýmní tvorbu jako dvě oddělené části své práce, nebo se navzájem ovlivňují?

Určitě se ovlivňují. Řekla bych, že moje volná tvorba je ovlivněná profesí kostýmní výtvarnice. Dříve jsem v obrazech měla hodně divadelních námětů. Pořád mám ale velmi ráda figuru, a to je jedno z hlavních pojítek. Kostýmní návrhy jsou vlastně pořád postavy zahalené do nějakého oblečení. V malování jsem se naopak postupně snažila figury od kostýmů oprostit, nebo jejich oblečení řešit abstraktněji. A funguje to i opačně. Když navrhuji kostým, cítím, že jsem malířka. Hodně pracuji s barvami a jejich vzájemným laděním.

Je mezi zhruba čtyřiceti obrazy na výstavě některý, ke kterému máte zvláštní vztah?

Ke každému mám nějaký individuální vztah. Jsou to tak trochu moje děti. Hodně mám ráda třeba velký žlutý obraz Intelektuální odpoledne, kde proti sobě sedí dvě postavy s kávou. Do obrazů někdy promítám i něco ze sebe, i když v žádném případě nemaluji autoportréty. Tento obraz mám doma nad manželskou postelí a mám k němu opravdu vztah. Paradoxně ho na výstavě chtěli hned tři lidé koupit.

Říkáte, že jsou vaše nové obrazy temnější. Kde se tahle změna vzala?

Hodně mě ovlivnil covid. Když začal, přišla jsem prakticky ze dne na den o práci, protože se všechno zastavilo. Zpočátku jsem byla optimistická, ale později mě celá ta doba zasáhla mnohem víc a dlouho jsem nebyla schopná malovat. Já totiž neumím malovat z deprese. Potřebuji malovat s radostí. Postupně jsem si řekla, že se kvůli vlastnímu duševnímu zdraví musím k malování vrátit. A když se podívám na nové věci, je asi vidět, že jsem trochu potemněla.

Na vernisáži zaznělo, že se ve vašich současných obrazech objevují historie, hudba a ptáci. Proč právě ptactvo?

Ptáci mě provázejí už dlouho. Působí na mě jako určitá volnost a svoboda, ale není to tak, že bych si předem řekla, že právě tohle mají symbolizovat. Především jsou pro mě výtvarně krásní. Moc ráda maluji třeba papoušky.

A hudba se tedy do vašich obrazů dostává i při samotném malování?

Ano, ale poslední dobou mám hodně ráda také ticho. Když kreslím kostýmní návrhy, potřebuji úplné ticho. Tam mě hudba ruší, zvlášť písničky s českým textem. Při malování obrazů většinou také začínám v tichu. A když se mi začne dařit a mám z toho radost, pustím si hudbu hodně nahlas. Ta mě potom nakopne a dodá energii.

Když před vámi stojí čisté plátno, máte už konkrétní představu, co na něm vznikne?

Většinou mám nějaký koncept. Hodně kreslím a u malířského plátna mám na stole hromadu skic. Když se ale postavím před čisté plátno, dokážu ho třeba týden hypnotizovat a nenamalovat ani tah. Mám několik kompozic a rozhoduji se, na co mám právě náladu. Někdy mám dobrý nápad a hledám k němu kompozici, jindy mám naopak výbornou kompozici figur a přemýšlím, co z ní vlastně bude. Takže v procesu vzniku obrazu je jak jasný plán, tak i určitá nahodilost.

Jak se vaše malování během let proměnilo?

Když jsem začínala s divadelními náměty, byly obrazy hodně popisné. Potom jsem měla období žánrových obrázků, malovala jsem například Štramberk a podobné motivy. Pak jsem tohle období opustila a vydala se jinou cestou. Když lidé srovnávají starší a dnešní obrazy, říkají mi, že jsem zjemnila. Sama mám pocit, že jsem začala také trochu zjednodušovat. V poslední době jsem možná i trochu zvážněla, třeba v barevnosti. Sama ale nevím, kam se to bude dál vyvíjet.

Sama se označujete za velmi politického člověka, ale do vašich obrazů se to nepromítá.

Ne, v žádném případě. Naopak se od toho při malování potřebuji odpoutat. Kdybych ji do obrazů přenášela, asi bych malovala depresivní věci, a to nechci a vlastně to ani neumím. Ničilo by mě to.

Kdysi jste si plánovala, že v důchodu budete hlavně malovat. Splnilo se to?

Úplně naopak. Děti se mi smějí, že bych to už měla zabalit, jenomže mě má práce pořád baví. Ještě minulý podzim jsem měla na letošní rok domluvenou jen jednu filmovou pohádku a říkala jsem, že budu mít čas na malování. Přešly Vánoce a během čtrnácti dnů mi přišly tři nabídky a čtvrtou jsem už musela odmítnout.

Na čem tedy v současnosti pracujete?

Na podzim mám několik divadelních projektů. Třetího října mě čeká premiéra v Českém Těšíně. Potom dělám v ostravském Divadle Mír na představení Kondominium a pro Divadlo Lucie Bílé připravuji Stromy umírají vstoje, kde mě ke spolupráci pozvala Simona Stašová. Začátkem září jedu také do Chebu na explikaci My Fair Lady pro tamní divadlo, kterou bych měla navrhovat příští rok. Takže je toho najednou opravdu hodně. Mám paradoxně nejvíce pracovní léto za dlouhou dobu

Dokážete mezi prací na kostýmních návrzích a volným malováním jednoduše přepínat?

Moc ne. Když jedu v projektech, mám jich plnou hlavu a na nic jiného se neumím soustředit. Když kostýmní práci dokončím, musím si nejdřív kompletně uklidit ateliér, všechno si srovnat a teprve potom postavím plátno na stojan. A pak ho často dlouho hypnotizuji. Potřebuji se k malování vnitřně nastartovat. Nemůžu prostě přijít domů, odložit tašku a začít malovat. Proto je teď moje volná tvorba pracovními zakázkami docela limitovaná.

Když vám přijde nabídka navrhnout kostýmy pro film nebo divadlo, podle čeho se rozhodujete, jestli ji přijmete?

Dnes už hodně záleží na tom, kdo projekt dělá. Mám režiséry, se kterými spolupracuji ráda. Někdy ale musím odmítnout i člověka, se kterým bych jinak pracovala, protože už prostě nemám čas. U filmu si dnes vybírám také podle režiséra a štábu. Už vím, s kým bych pracovat nechtěla a do čeho bych asi nešla.

Co by vás dokázalo přesvědčit k účasti na projektu s tvůrci, které ještě neznáte?

Téma. A hlavně kdyby to byla dobovka. Myslím, že my starší výtvarníci, kteří už máme něco za sebou a nasbírali jsme spoustu zkušeností, bychom měli dělat právě dobové věci. Vždycky jsem tvrdila, že veřejnoprávní televize by měla mapovat historii českého národa. Máme obrovské množství osobností a příběhů, které by se daly zpracovat. Mám například doma návrhy k projektu o Jakubu Krčínovi. Scénář napsal Václav Křístek a byl zasazený do renesance, což je moje oblíbená doba. Už jsme ho připravovali, kreslila jsem návrhy, ale nakonec projekt usnul. Myslela jsem si tehdy, že by to mohla být moje labutí píseň. Kdyby dnes přišla nabídka na podobnou dobovou látku a byl u ní dobrý režisér, asi bych neváhala.

Změnily se za posledních deset nebo patnáct let podmínky práce kostýmní výtvarnice?

Technicky určitě. Dříve se točilo na film, dnes jsou digitální kamery tak citlivé, že máme velké problémy s některými materiály. Některé látky v obraze interferují. Musíme dávat pozor na některé barvy i vzory. Paradoxně tedy dokonalejší technika naši práci v některých ohledech komplikuje.

Práce kostýmní výtvarnice tedy nekončí odevzdáním návrhů. Potřebujete být také přímo u natáčení?

Já ano. Když se objeví nový kostým, potřebuji být na place. Jakmile se všechno rozjede a mám jistotu, že kostýmy fungují, nemusím už být úplně u všeho. Ale na začátku tam být chci. Kostýmu se totiž věnuji dlouho před natáčením. Nejdřív vzniknou návrhy pro prezentaci projektu, potom další postavy, vybírají se látky, šije se. Jsem v krejčovně, schvaluji jednotlivé věci, řeším detaily. A na place potom musím kostým vidět v kontextu celé scény nebo ostatních postav. Potřebuji si hlídat, aby se mi v jednom záběru například nepotkali v jednom odstínu. U pohádky navíc řešíte účesy, šperky a další doplňky. Vždycky říkám, že kostymér nemá moje oči. Proto potřebuji alespoň v klíčových okamžicích na place být.