K o p ř i v n i c e - Ty tam jsou doby, kdy se na vesnicích pořádalo i sedm plesů za sezonu. Co společenská a sportovní organizace, to taneční bál. Ples sportovců, hasičů, svazáků, zahrádkářů, Červeného kříže, Českého svazu žen, obecní, maškarní, myslivecký, lidovecký, závěrečné pochovávání basy nebo šibřinky. Pro každou organizaci to byla nejen otázka prestiže, ale hlavně jeden z příjmů, z kterých pak mohla dotovat celoroční činnost.
V dnešní době, kdy například živé vystoupení kapely zpravidla nepokryje ani vstupné, si uspořádat ples nemůže hned tak nějaká organizace dovolit. „Je to pokaždé sázka do loterie. Sehnat dost sponzorů na tombolu. Pak do poslední chvíle trnete, jestli přijde dost lidí, zdali náklady na hudbu a pronájem nebudou větší než zisk, zkrátka uspořádat ples není vůbec jednoduché,“ svěřil se jeden z pořadatelů.
Tradice zvaní na ples však přetrvala na vesnicích navzdory své náročnosti. Dvojice si rozdělí obec a vydávají se dům od domu, aby osobně předaly pozvánky. Výměnou pak inkasují peníze pro pořádající organizaci a štamprli pro zahřátí. Při počtu navštívených domů a zvyku nalévat do obou nohou, aby se nekulhalo, je zvaní na ples více než náročnou záležitostí.
„Že ten můj přišel po čtyřech hodinách, jak zákon káže, to bych mu odpustila. Ale když jsem zjistila, že obešel jenom pět baráků, a to jeden navštívil dvakrát, protože na to zapomněl, to mě dorazilo,“ stěžovala si manželka jednoho ze sportovců. Postižený se obhajoval, že i tak se mu podařilo vybrat jenom o tři stovky méně než ostatním. Už však nedodal, že dům, který navštívil dvakrát, měl dvě rodiny a každá věnovala dvakrát po stovce.
Ilona Hoffmannová
