Zhruba osmdesát mladých lidí se sjelo o víkendu do Kopřivnice, aby zde trénovali umění pohybu nazývané parkour.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Skoky, přemety, salta a další akrobatické prvky patří do repertoáru vyznavačů parkouru, který byl o uplynulém víkendu k vidění na různých místech Kopřivnice. Právě sem se totiž sjela skupina bezmála osmdesáti vyznavačů této mladé sportovní disciplíny spočívající v efektivním a rozhodně i efektním pohybu městským prostředím.
Parkourový Kopr Jam byl už třetí v pořadí a jeho popularita strmě stoupá. Zatímco na první toto setkání v září minulého roku se sjelo asi 25 zájemců, tentokrát jich v DDM, v tělocvičně, ale také přímo v ulicích trávilo víkend osmdesát a sjeli se z celé České republiky i ze Slovenska.
„Jsou tady úplní začátečníci stejně jako lidé, kteří skáčou velmi dlouho. Je skvělé, že přijeli i lidé, kteří dělají parkour na vysoké úrovni, a ti, co začínají, mohou vidět, že ti, které znají z videí na internetu, jsou reální lidé a prvky, které skáčou, jsou skutečné,“ řekl Pavel Rösner z pořádajícího DDM Kopřivnice, jenž byl nadšen nejen z účasti, ale také z počasí, které organizátorům vyšlo nečekaně vstříc.
Parkour je disciplína, která klade velký důraz na svobodu a individualitu, a podle toho vypadalo také kopřivnické setkání milovníků umění pohybu. Účastníci Jamu mohli využít několik bloků v tělocvičně nebo vyrazit trénovat do ulic. „Je to velmi volné. Nic není pevně organizováno. Prostě trénujeme, zkušenější učí méně zkušené a všichni se navzájem inspirují,“ vysvětlil Pavel Rösner. Kopřivnické setkání tím, že jde o celovíkendovou akci, navíc svým účastníkům nabízí možnost také lépe se poznat s dalšími účastníky, čímž se také liší od dalších setkání traceurů a traceurek, jak si vyznavači parkouru říkají.
Parkour vznikl ve Francii. Jeho základy položili francouzští vojáci při bojích ve Vietnamu a následně jeden z jejich synů experimentoval v „betonové džungli“ Paříže a z jeho dětských her se postupně vyvinulo umění pohybu. V tuzemsku se parkour objevil zhruba před šesti lety a v té době s ním začala také skupinka kopřivnických nadšenců. Pak přišlo období menšího zájmu a nyní zažívá parkour v Kopřivnici renesanci a jen v kroužcích v DDM se jeho trénování věnuje asi 30 lidí.
Podle Jana Haluzy alias Joanise, jenž patří k předním osobnostem tuzemského parkouru, neexistuje univerzální základ této disciplíny a každý, kdo se mu věnuje, si jednotlivé prvky kombinuje podle své chuti a potřeby.
„Doporučuje se, aby každý uměl prvky, jako jsou dopady nebo kotouly, a také určité techniky překonávání překážek, které jsou už za těch 15 – 20 let existence parkouru ustálené. Jinak vše záleží na prostředí, ve kterém se experimentuje s tím, co komu nejvíc vyhovuje k překonání překážky.“
Přestože na první pohled vypadá parkour velmi nebezpečně a o drobné šrámy skutečně není nouze, jednou z hlavních myšlenek parkouru je právě také bezpečnost. „Strach používáme k tomu, abychom věděli, kam až můžeme zajít a kam už ne. Postupem času už poznáme, jestli je iracionální nebo ne. Často to může být jen v hlavě a takový strach můžeme překonat, ale můžeme mít strach, který brání zranění, a tomu je potřeba naslouchat,“ tvrdí Joanis, který kopřivnický Jam navštívil poprvé a především možností seznámit se s osmdesáti novými lidmi byl nadšený.
Přestože parkour je určitě možné označit za sport, který se svým charakterem v některých ohledech podobá bojovým uměním, postrádá jeden z prvků, který je společný většině sportovních odvětví, a to potřebu měření sil a soupeření. V parkouru soutěže neexistují a jeho zakladatelé a lidé, kteří se mu věnují, jsou rozhodně proti nějakému soutěžení v tomto umění. „Právě extrémní překonávání a snaha dostat se co nejrychleji na vrchol může být zdrojem zranění a poklesu kvality výkonu. Takže se spíš jen scházíme a společně trénujeme,“ vysvětlil jeden z principů parkouru Joanis.
David Macháček
