První soukromá Základní umělecká škola MIS music oslavila 30. výročí vzniku mimo jiné uvedením Beethovenovy První symfonie C dur pod taktovkou ředitele školy Petra Rajnohy.

FOTO: D. MACHÁČEK

Jak se vůbec zrodila myšlenka založit v Kopřivnici soukromou základní uměleckou školu?

Vznikla v kapele, kterou jsem tehdy se svými kamarády provozoval. Jmenovala se Iluze a hráli jsme zejména po okolí, a protože jsme zjistili, že pro taneční kapelu scházejí muzikanti, tak jsme dostali kolektivní nápad, že bychom mohli zkusit zaujmout mladé lidi a začít je hudebně vzdělávat tímto specifickým směrem. Nejdřív jsme v roce 1991 založili kurz a začali vyučovat hru na nástroje vhodné pro taneční kapelu. Po čase se to v dobrém smyslu slova zvrtlo a my jsme se pokusili zapsat do sítě škol. Vytvořili jsme projekt, který ministerstvo školství schválilo, a od 1. 9. 1993 jsme začali provozovat oficiálně hudební školu.

Byli jste skutečně první soukromou základní uměleckou školou u nás, jak dodnes předjímá název školy?

Co se týče celé České republiky, tak to nemohu s jistotou tvrdit, jelikož ta data nemám k dispozici. Ale řekněme, že jsme byli jedni z prvních a patřili k těm pionýrům, kteří s něčím takovým začali. Po republice nás asi bylo víc, kteří jsme se vydali tímto směrem.

Kde jste čerpali informace o tom, jak má soukromá umělecká škola fungovat? Předpokládám, že vzory jste v té době neměli a příslušná legislativa byla v plenkách.

Tím, že jsme byli zapojeni do sítě škol, jsme dostali jakési základní mantinely. Ty byly nastavené schválením našeho projektu ze strany ministerstva školství. Takže první pravidla, kterých jsme se drželi, jsme si vlastně napsali sami. Postupně jsme se inspirovali jednak osnovami, které byly na státních školách, ale protože jsme chtěli vyučovat i jiné nástroje, tak jsme museli tyto programy dotvořit. Vznikla tak jakási symbióza a rozšíření státního školství o naše touhy. Chtěli jsme nabídnout nejen klasické muzicírování, ale taky provozování swingové muziky, taneční hudby, hráli jsme country, dělali jsme různé rockové kapely a podobně.

Jak k projektu soukromé umělecké školy přistupovalo okolí, ať už lidé, kteří u vás vyučovali, tak žáci nebo široká veřejnost?

V prvopočátcích jsme těžili z toho, že jsme nabídli něco nového a to vzbudilo jakési nadšení. Na počátku do toho všichni šli s obrovskou energií a realizovali jsme spoustu nových nápadů. Postupně se nabalovali učitelé, různí naši přátelé, kamarádi, a dokonce jsme otevřeli i pobočku v Ostravě. Kupodivu jsme našli i obrovské množství podpory u státních škol, například v Příboře u pana Lacného nebo tady v Kopřivnici, kde tehdy ředitelovala paní Pajdlová. Když jsme se přišli poradit, tak byli ochotní a podrželi nás. Zjistili, že nejsme jejich konkurence, ale spíš rozumné rozšíření nabídky výuky hudby. Rychle se potvrdilo, že neodebíráme státním školám žáky, ale že  potenciál je tady prostě daleko vyšší. Místní státní základní umělecká škola měla několik stovek žáků a my měli brzy srovnatelný počet, ale ne že bychom přetahovali jejich žáky, jen zkrátka výrazně narostl zájem.

Kde jste před těmi 30 lety začínali? Jaké bylo první sídlo školy?

V tomto ohledu nás zase provázela velká vstřícnost místních základních škol. Nejdřív jsme vyučovali na Alšovce, to bylo ještě formou kurzů. Když byla založena škola, dohodli jsme se s panem ředitelem Pospěchem a léta fungovali na škole dr. Milady Horákové. V roce 2003 jsme se pak stěhovali do stávající budovy bývalé školky, kterou jsme získali do pronájmu od města a kde má škola možnost své aktivity rozvíjet.

Jaký je váš pohled na dnešní činnosti školy?

Přiznávám, že s odstupem těch třiceti let se na školu koukám trochu jako na dítě, které jsem pomohl zplodit. Z počátku jsem byl přítomen jednotlivým milníkům vývoje. Později, když jsem se rozhodl jít svým směrem a škola měla své vlastní vedení, tak jsem školu stále sledoval podobně, jako když dítě pustíte do života. Už na něj možná nemáte přímý vliv, ale stále vás zajímá, co dělá a jak se mu daří.

A jste tedy spokojen s tím, co vidíte?

Trošičku mě mrzí, že škola byla zapojena do sítě škol se všemi čtyřmi uměleckými obory, a teď se provozují pouze dva. Zanikl taneční obor, který jsme rozjížděli dost těžce, a stejně tak dramatický obor. Co se týče hudebního oboru, tak z toho jsem naprosto nadšen, a to, co jsem slyšel na koncertu k oslavě výročí, bylo úžasné.

Co byste škole popřál do dalších let?

Hlavně aby to vydrželo. Aby stále fungovala parta lidí, třeba okolo ředitele a vedení školy, která dokáže motivovat a ve velkém rozvíjet a pokračovat v tom, co se rozběhlo. Myslím si, že ten vlak je dobře rozjetý a teď to chce jenom udržovat rychlost. Nejdůležitější je, aby učitelé dokázali komunikovat s dětmi, aby je nejen učili, ale dokázali je přitáhnout k muzice.

David Macháček