Herečka Tereza Těžká (vpravo), která si v dokumentu V síti zahrála 12letou oběť internetových sexuálních predátorů, besedovala s diváky dvou kopřivnických projekcí. FOTO: D. MACHÁČEK

Kopřivnice – Dvě představení dlouho očekávaného a široce diskutovaného dokumentu V síti byly na delší dobu posledními, které kopřivnické kino uvedlo. Opatření, vyhlášená vládou ve snaze zpomalit šíření koronavirové nákazy, dokonce omezila počet lidí v hledišti. Místo dvakrát vyprodaného sálu tak v úterý 10. března vidělo 100minutový snímek o zneužívání dětí na internetu 99 diváků odpoledne a dalších 99 lidí večer. Obě promítání v Kopřivnici doprovodila mladá herečka Tereza Těžká, která se pro potřeby natáčení stala dvanáctiletou dívkou Míšou Soukupovou a zároveň je také zřejmě nejvýraznější tváří filmu. Rodačka z Opavy a absolventka herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě následně vystudovala alternativní a loutkové herectví na DAMU, zahrála si v Teorii tygra a objevila se i v televizních seriálech Doktor Martin, Specialisté nebo aktuální minisérii Zrádci. Nevětší a nejviditelnější položkou jejího životopisu je ale zatím dokument V síti, o kterém je i celý následující rozhovor.

Herečka a dokument, to není příliš obvyklé. Jaká to byla práce?

Byla to pro mě největší herecká zkušenost, jakou jsem kdy zažila. Bylo to hrozně zvláštní, protože jsem zvyklá pracovat tak, že dostanu text, ten se naučím, stoupnu si před kamery nebo na jeviště a hraju. Nebo jsem součástí nějakého představení, které vzniká přímo na místě, ale tvořím ho s kolegy, na které jsem zvyklá, a doplňujeme se. Tady jsem nikdy nevěděla, s čím přijde můj „herecký partner“ – predátor. Netušila jsem, co vnese do naší konverzace. Takže mým úkolem bylo pořádně se na to připravit, a to tak, že dokonale podchytím svět a vnímání dvanáctiletého dítěte. Hodně jsem komunikovala s dětmi toho věku. Měla jsem dvanáctiletého bratrance a sestřenici, takže jsme se ptala, co je baví. Hodně jsem s nimi mluvila. Oni nevěděli, proč to dělám, protože jsme měli podepsanou mlčenlivost a nesměli jsme o tom s nikým mluvit, aby se náš záměr neprozradil. V té době jsem jim třeba pomáhala s učením a zároveň já sama jsem se učila tu látku, kterou probírali. I to se mi následně hodilo, když se nás ti muži ptali: A co ve škole? Pomohlo mi to vytvořit profil 12letého dítěte, což jsem následně zužitkovala v konverzacích s predátory, které byly z 80 % improvizované. Těch zbylých 20 % byly otázky, které nám poradili režiséři v průběhu komunikace, nebo věci, na které jsme se případně museli doptat. Byl to úplně jiný způsob práce, než na jaký jsem byla zvyklá, ale mám pocit, že mě to herecky neuvěřitelně posunulo.

Mohli režiséři v reálném čase reagovat na to, co se děje, a nějak vás instruovat?

Vít s Bárou (Vít Klusák a Barbora Chalupová – režiséři filmu, pozn. red.) to dělali tak, že během komunikace v ateliéru, kdy jsme si chatovaly s predátory, nám normálně za zády radili. Když jsme měli videohovory, tak jsme měly vedle notebooku položený telefon, na který nám Vít mohl poslat zprávu, na co se máme zeptat, nebo třeba režijní poznámku ve smyslu: ‘Hele, teď uber, už to přeháníš, buď víc holčička’. Mohli s námi touto cestou v reálném čase komunikovat, což byla veliká pomoc. Na osobních schůzkách to bylo pro mě o něco snazší, protože jsme měly v uchu bezdrátové sluchátko, prostřednictvím kterého s námi režiséři komunikovali. Působilo to dost uklidňujícím dojmem, že tam někdo je se mnou a říká: „To bude v pohodě. Vidím, že se trápíš, tak já ti zavolám, abychom tu schůzku ukončili,“ a podobně.

Mluvila jste o tom, jak jste se připravovala na roli dvanáctileté dívky, ale prošli jste i nějakým psychologickým tréninkem, který by vás připravil na to, co vás čeká?

V září 2018 jsme zjistily, že jsme vyhrály casting, který byl samozřejmě i o něčem jiném než jen o talentu, ale i o nějakém vzhledu a odvaze. Vít s Bárou se nás už během castingu ptali, jestli vůbec máme odvahu do toho jít. Dva měsíce před samotným natáčením jsme se scházeli a zkoušeli různé modelové situace, do kterých se můžeme dostat. Dokonce jsme si vyzkoušely reálné konverzace přes sociální sítě s predátory, ještě bez kamer. Moc si vážím toho, že v té době jsme ještě neměly podepsané žádné smlouvy a kdykoliv jsme mohly říct: „Hele, mně je z toho blbě, já do toho nejdu.“ A tohle pravidlo platilo i po celou dobu natáčení. Nikdy nás do ničeho nenutili. Tím, že to téma je tak těžké, tak občas jsme potřebovaly dát si oraz a šly jsme si třeba dát jídlo a v tu dobu za nás psaly skriptky. Nestálo to pouze na nás. V ateliéru s námi byla sexuoložka Renata Androvičová, která nám pomohla nejen dotvořit postavy dvanáctiletých holek, protože jim rozumí i po té sexuální stránce, ale zároveň nám pomohla lehce pochopit vnímání těch mužů. V ateliéru nás bylo okolo třiceti, kromě režisérů a nás hereček taky zvukaři, osvětlovači, kameramani a řada dalších lidí jiných profesí a vytvořili jsme si tam super tým a podporovali jsme se navzájem. S holkama herečkama jsme si vytvořily skvělý vztah. Byly jsme třeba společně na svatbě a máme se do dneška velice rády. Bylo to snazší v tom, že jsme měly oporu jedna v druhé.

Asi nebyla jen jediná, ale dá se nějak popsat emoce, kterou jste během natáčení cítila?

Těch emocí byla opravdu celá škála. Někteří muži ve mně vzbuzovali takovou prazvláštní lítost, a to i přesto, že pro mě neexistuje omluva pro to, co dělali, ať už je jejich příběh jakýkoliv. Hrálo tam obrovskou roli znechucení, vztek…, v některých situacích třeba trošku ponížení, když jsem viděla, jak s námi ti muži manipulují, a to přes to, že jsme se samozřejmě cíleně nechaly manipulovat, protože nás zajímalo, kam až to dojde. Byla to opravdu veliká snůška emocí.

Pocítila jste někdy v průběhu natáčení, že jste začala do určité míry podléhat manipulačním technikám predátorů, nebo staví jen na naivitě a nezkušenosti svých obětí a vy jako dospělá žena jste byla už zcela imunní?

Děsivé je, že jsme se často do té manipulace dostaly, aniž bychom si to uvědomily. Bylo to třeba u predátorů, kteří na první pohled byli charizmatičtí, pěkní mladí kluci. Často se mi stávalo, že jsem se do toho dostala, ani jsem nevěděla jak, i přesto, že jsem možná byla méně ostražitá, protože samozřejmě to bylo trošku naším cílem nechat se zmanipulovat. Nicméně mají to opravdu hodně dobře vystavěné. Nevím, jestli je to jen intuice, nebo nějaká vědomá konstrukce, ale na dvanáctileté dítě to myslím funguje dokonale. Je důležité si uvědomit, že tohle nedělají jen nechutní staří chlupatí chlapi, ale že tam jak u dívek, tak chlapců, kteří se stanou obětí těchto predátorů, může hrát roli i nějaká „přizamilovanost“, a to se pak s každým manipuluje snáz.

Těch konverzací, a bohužel ne jen konverzací jste v průběhu natáčení absolvovala desítky a stovky. Otupěla jste během té doby?

To je myslím jedno z hlavních nebezpečí, které se za tím skrývá. Když jsem měla první skype hovor, kdy muž na druhé straně po pár vteřinách vytáhl penis a začal přede mnou masturbovat, byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala udělat nic. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct, že jsem si myslela, že si budeme povídat, ale jinak jsem tam zůstala sedět, bylo mi z toho blbě, nedokázala jsem to vypnout, nevěděla jsem, co mám dělat. Velkou roli hrálo i to, že jsem se cítila ponížená, protože celý štáb koukal na to, jak já koukám na to…. Bylo to velmi nepříjemné, ten hovor skončil a já jsem nevěděla co dál, byla to jedna z nejhorších chvílí. To bylo poprvé, ale třeba pátý den u padesátého nebo šedesátého videohovoru, kdy se opakovala stejná situace s někým jiným, tak si člověk řekne s prominutím: „Ježíš – další péro!“ Prostě otupí velice rychle. Myslím, že to je právě to nebezpečí, které se v tom skrývá pro generaci, která v tom vyrůstá. Oni jsou nejvíc ohroženi, a to nejen těmi predátory, ale třeba i snadno dostupnou pornografií. Děti se s pornografií setkávají mezi 8. a 9. rokem života, tedy velice brzo, a špatně to působí na vývoj jejich sexuality. To všechno může mít za následek nějakou vztahovou zmatenost a špatný poměr k sexualitě a sexu jako takovému.

Hodně často v souvislosti s natáčením mluvíte o ztrátě iluzí o světě. Jak se to konkrétně projevuje? Nebo se to už s odstupem od natáčení zlepšilo?

Moc ne. Já to vidím i na jiných věcech. Už delší dobu se zajímám například o klimatickou krizi a tam je to úplně stejný problém. Pořád si udržuju nějaký nadhled a naivitu, abych se z toho nezbláznila. Ale abych popsala tu ztrátu iluzí, tak k té došlo hlavně proto, že jsem i přesto, že jsem se o to téma zajímala, šla do ateliéru s obavou, že tam budeme deset dnů sedět a nikdo se nám neozve. Ale to, co přišlo, bylo úplně neuvěřitelné. I ve filmu je vidět, že když mi Vít s Bárou zakládají profil na platformě Lidé.cz, tak aniž by byl profil hotový, jen na základě toho, že jsem on-line a mám tam napsáno, že mi bude skoro 13, mě osloví 16 mužů během pěti minut a hned první večer už probíhaly skype hovory. Z toho pramení má ztráta iluzí. Nedokázala jsem prostě uvěřit, že by ten problém byl takhle velký, a myslím si, že to má podobně spousta lidí před tím, než jdou na náš film.

Jak na vás působí hotový film, kde jsou predátoři, se kterými jste se setkávala tváří v tvář, anonymizovaní?

Myslím, že ta síla je tam úplně stejná. Pro mě osobně je třeba hrozně zvláštní dívat se sama na sebe, a to jak reaguju na jednotlivé situace, protože se znám a vidím na sobě možná ještě víc než jiní lidé, jaké emoce to ve mně vyvolává. Já jsem s tím výsledkem moc spokojená. Rok jsem se bála, jak to bude vypadat. Ne že bych neměla důvěru ve Víta a Báru, ale samozřejmě to byl velký kus práce a bála jsem se, že se to třeba nesetká s pochopením nebo že to bude velice drsný film, který ne každý ustojí. Co mě na tom výsledku baví, je právě ta jemnost, se kterou je to téma podáno. Jsem nesmírně vděčná, že jsou tam chvíle, kdy se směje celé kino, protože ty momenty působí velice úlevně a dobře podporují temné stránky filmu.

Jaký byl rozdíl v komunikaci s predátory prostřednictvím internetu a naživo?

Můžu potvrdit, že ti muži a jedna žena, která se na schůzce objeví se svým manželem, působili v reálu mnohem méně explicitně než na internetu. Nicméně to neznamená, že to tak skutečně je. Mohlo to být způsobeno jen prostředím. Bohužel, každý kdo na tu schůzku přišel, tak mě v záloze další plán – dortíkem a kávou to nekončilo. Měli objednané hotely, objednávali taxíky a směřovali schůzku domů. Pár, který přijel za Sabinou, měl koupené dva lístky do Prahy a tři lístky zpátky domů. Opravdu se tam jednalo o přípravu trestného činu znásilnění, protože všichni ti muži to směřovali dál. Možná působili mírněji, protože byli v kavárně. Těžko říct, co by bylo doma, jestli by k něčemu došlo, nebo by se neodvážili. To samozřejmě nemůžeme říct, protože tak daleko jsme nešli a ani by to nešlo udělat. Ale z toho, co si připravili, vidíme, že by to pravděpodobně směřovalo k nějakému sexuálnímu zneužití.

Došlo ke konfrontaci s tím, jak se věci mají ve skutečnosti? Jak predátoři reagovali?

Konfrontace tam byla jedna a půl. Půl říkám záměrně proto, že došlo k situaci, kdy jsem si myslela, že je to prozrazené, ale ukázalo se, že ten muž to nepochopil a po dvou měsících se mi opět ozval jakožto dvanáctiletému děvčeti. Konfrontace se vším všudy byla, když jsme přijeli za jedním pánem, protože jsme si s ním potřebovali promluvit, ale nemůžu říct víc kvůli divákům, kteří to neviděli. Nicméně ti muži na to reagovali prapodivným způsobem. Mysleli jsme, že to v nich vzbudí třeba nějakou lítost, ale to se nestalo. Spíš vysvětlovali, že je to normální a že se nic neděje a podobně.

Šla byste do toho znovu, po tom, co jste absolvovala?

Samozřejmě. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaký posun to na mně zanechalo, ať už herecký nebo osobní. Člověk se samozřejmě nestává dospělým dovršením věku 18 let a já sama na sobě pociťuji, že jsem na tomhle dokumentu dospěla. Což je vlastně zvláštní, když to říkám ve 24 letech, ale je to tak. Zároveň mi to pomohlo dotvořit sebe samu. Uvědomila jsem si, že chci dělat věci, které mají smysl, a chtěla bych i nadále nejen svou hereckou práci směřovat podobně. Dobře se rozmýšlet, jaké role a proč beru a jaký to může mít dopad. Práce na V síti mě po celou dobu naplňovala. I když to byla těžká práce, nejtěžší, jakou jsem kdy dělala, a zanechalo to na mě nějaké šrámy. Cítím, že ty šrámy mají smyl a že je můžu nést s hrdostí.

Kdy vám došlo, jak obrovský to celé bude mít ohlas?

Mně to furt ještě nedochází. Když vidím ta čísla návštěvnosti, která film má. To, kolik lidí mě začalo sledovat na mém Instagramu a kolik mi jich píše… Před filmem byla velká propagační kampaň, kdy všude visely mé obličeje a mně se pořád ještě nedostavil ten pocit, že už je to hotové. Možná je to i tím, že teď jezdíme na diskuze s diváky. Vím, že to je velká věc, ale pořád necítím sama v sobě žádnou velkou změnu. Pamatuji si, když jsem asi v devatenácti byla na premiéře Teorie tygra a pozorovala všechny hvězdy, jak se procházejí po červeném koberci, říkala jsem si, že bych to jednou chtěla zažít. Teď se mi to stalo, ale vlastně mi to nepřišlo nijak zvláštní a ten den tak rychle utekl, že jsem z něj ani nestihla mít pořádnou radost.

Už proběhly nějaké besedy se školáky? Jak na film reagují děti?

Děti na to reagují neuvěřitelně pozitivně. Já jsem z toho opravdu nadšená. Trošku jsem se toho bála, nejsem člověk, který by byl zvyklý promlouvat k mladému publiku a už vůbec ne ke 12letým dětem. Ale tím, že jsem osm měsíců žila v kůži dvanáctileté holky, tak si dokáži představit, jak se asi cítí a jak přemýšlejí, a to mi hodně pomáhá. Dětští diváci mají perfektní a hrozně uvědomělé otázky. Ptají se na dost podobné věci jako dospělí. Vždycky mě to nabije energií. Mrzí mě, že teď ty besedy nebudou, doufám, že se to co nejdřív obnoví. Byla bych nerada, abychom o ně přišli. Mám za sebou první dětskou projekci a byla jsem překvapená, jak ty děti reagují. Když se tam objevila první fotka penisu, byť dobře zamaskovaného, ale každý pozná, o co jde, tak celé to kino plné 12letých dětí zařvalo: „Fůůůj, to je hnusnýýýýý!!!“ A já jsem z té spontánní reakce měla obrovskou radost. Explicitním slovům se samozřejmě chichotají, ale jak je tam třeba scéna vydírání, je v kině hrobové ticho. Z toho jsem měla husí kůži.

Často zmiňujete vlastní podobnou zkušenost. Změnil se váš pohled na ni po natáčení V síti?

Nejen že změnil, ale mně se ten pohled hlavně otevřel, protože to byla věc, kterou já jsem v sobě měla úplně potlačenou a vyplula na povrch. Až když Vít s Bárou začali o tom tématu mluvit, najednou jsem si uvědomila, že se mi to stalo taky, a dokázala jsem pojmenovat něco, co ve mně bylo schováno. Velice se mi ulevilo. Ale je důležité zmínit, že se mi to stalo ve 12 letech, tedy před 12 lety a tehdy technologie nebyly rozvinuté jako nyní. Dnes ty děti bombarduje obrovská skupina lidí. Já jsem to měla snazší, protože jsem měla přístup k internetu hodinu denně na společném počítači, a i přesto se mi to dělo, takže si dokážete představit, jaký problém je to dnes.

David Macháček