Jedno známé rčení tvrdí, že zvyk je železná košile. Některé zvyky jsou dobré, jiné zase špatné a některé tu prostě a jednoduše jsou v podstatě odjakživa a za dlouhou dobu své existence už o jejich původu či smyslu ani nepřemýšlíme. Jednou z takových tradic jsou i poutě, z nichž ta kopřivnická připadá na poslední letní víkend. A právě toto její načasování má možná větší význam než jen jako pouhý shluk atrakcí a zábavy na jednom místě.



V pozdní sobotní noci to sice na pěší zóně v centru vypadalo jako po bombardování kelímky, jakožto pozorovatel čilého dění jsem však dospěl k názoru, že ta drtivá většina náctiletých má na trochu bujařejší zábavy a odlehčení v podstatě právo. Pouť byla totiž pro mě jako školou povinného žáka a studenta vždycky zlomem, posledním douškem právě končícího léta, po kterém už jde mezi lavicemi opět do tuhého.



Průběh letošní pouti ale beze zbytku naplnil onu vančurovskou rozmarnost letošního léta, když neděli příroda naservírovala způsobem poněkud deštivým. Jako kdyby někdo seshora chtěl, abychom si ty prázdninové extrémy vychutnali i ve zkrácené podobě právě o pouťovém víkendu. Až tedy budete někdo na příští rok objednávat počasí, nezapomeňte na formulář připsat, že s deštníkem v ruce se na kolotoči opravdu moc dobře nejezdí. Pokud by tedy neměly být v rámci bouřlivého nástupu různých reality show novou atrakcí příštích poutí třeba bahenní zápasy mezi vyvolenými Kopřivničany.



Michal Polášek