pomalu dožívající industriální architektury, s kterou si nevíme, co počít, protože ztratila svoji původní, ryze užitkovou funkci, patří k nejzajímavějším výzvám současné architektury. Nejde však jenom o jednotlivé promyslové haly a budovy nejrůznějšího určení. Většinou se musíme vyrovnávat s celými oblast-mi, kde byla utlumena nebo zcela zastavena výroba. Kopřivnice s rozsáhlým areálem automobilky Tatra, který z jedné strany lemuje celé město, se pro uspořádání Letní školy architektury jevila jako ideální, svou roli sehrála také přítomnost zdejšího architekta Kamila Mrvy, s nímž jsme spolupracovali už na první škole v Rožnově pod Radhoštěm. Továrna sice pořád ještě existuje, ale už nepotřebuje tolik prostoru jako v době své největší expanze. Pro studenty to byla příležitost pokusit se navrhnout možnosti, jak z nárazníkové zóny – z několikakilometrového pásu na pomezí města a brownfieldu – vytvořit plnohodnotný městský prostor. Osobně se mi zamlouvaly všechny návrhy zabývající se řešením cest a okruhů, jako je například velkorysá Zátopkova pětka nebo „highline“, tedy vertikální cesta vycházející z tras industriálních lávek nebo teplovodů. Stejně dobré byly představy o proměnění některých opuštěných hal na muzeum Tatry, tržiště, místa pro pořádání koncertů nebo výstav. V těchto případech stačí velmi málo, aby byly rychle uskutečněny: jde jen o to, aby se představitelé Tatry domluvili s městskou samosprávou. Kopřivnice dostane novou energii, zvýší se její atraktivita pro návštěvníky, jako se to povedlo v Dolní oblasti Vítkovice. Oživlé průmyslové stavby lákají víc než skanzen, což ocení ještě více místní obyvatelé.

Petr Volf