Táňa Malíková
Kopřivnice – V den svých 29. narozenin si zahrála na jevišti kopřivnického kulturního domu. Na stejném místě už ji místní publikum v minulých letech vidělo jako Rozáru v Maryši nebo Evu Braunovou v komedii Doma u Hitlerů. Před týdnem se svým domovským HaDivadlem přijela s inscenací Indián v ohrožení. Táňa Malíková si v představení inspirovaném myšlenkovými experimenty Alberta Einsteina zahrála jednu z vedlejších rolí, přesto její jméno při propagaci představení v kulturním domě bylo uvedeno na prvním místě. Důvod je prostý, první kroky po jevišti mladá herečka, zdejší rodačka, udělala na půdě zdejšího domu dětí a do hlediště vždy přivede řadu svých známých a příbuzných. Počátky cesty Táni Malíkové k herectví stejně jako její aktuální působení na ceněné brněnské scéně byly tématem rozhovoru pro Kopřivnické noviny.
Co pro vás bylo prvotním impulzem začít hrát divadlo?
Myslím, že tomu nepředcházel nějaký konkrétní impulz, jako spíš má neklidná povaha.
Jak vzpomínáte na své herecké začátky v souboru Smršť Údivadla domu dětí mládeže?
Velmi pozitivně! Ostatně jako na celý kolektiv DDM, kde jsem navštěvovala i jiné kroužky a jezdila na letní tábory!
Dočetl jsem se, že do dramatického kroužku jste se přihlásila tak trochu pod nátlakem rodičů. Kdy se to změnilo v zábavu a kdy poprvé přišla myšlenka, že by to mohlo být i něco víc než jen zábava?
Nebyl to vyloženě nátlak. Já se styděla! Bála jsem se vstoupit do nového kolektivu, tak se mi moc nechtělo. Nakonec mě ale maminka přesvědčila, že by to pro mě mohlo být fajn a ať to jdu alespoň vyzkoušet. To se taky stalo a prakticky hned po první návštěvě kroužku jsem si to zamilovala.
Co jste se o divadle naučila v dramaťáku, co na konzervatoři, co na JAMU a co nakonec v prvním stálém angažmá?
V dramaťáku to bylo hodně volné. Marcela Nedjalková, která Smršť vedla, nám dávala prostor pro vlastní tvorbu. Naučila jsem se stát před lidmi, nebála se cokoli vyzkoušet i zaimprovizovat. Na konzervatoři už to nebyla jenom zábava. Je to střední škola, takže se člověk musel učit i spoustu jiného. Ale kdybych měla vypíchnout to nejpřínosnější, tak to byla asi spolupráce s kolektivem. Na JAMU už to je takové pokračování a rozšiřování toho, co jsem naťukla na té konzervatoři. No, a v angažmá se člověk naučí nejvíc. To je takový nikdy nekončící proces. Všechno to souvisí i s věkem. Kdybych například dnes šla studovat konzervatoř, určitě bych si odnesla víc než v době, kdy je člověku 17 a má trošku jiné zájmy.
Která z těch jmenovaných etap pro vás je nejdůležitější a proč?
Všechny jsou důležité. Kdybych mohla něco vynechat, tak to neudělám. Už jenom kvůli těm lidem, které jsem za celou dobu potkala.
Nemůžu se nezeptat na Nicky Tučkovou. Jak to celé začalo? A z jakého důvodu jste nakonec tuto postavu opustila? Svého času byla nesmírně populární. Vyčerpalo se to podle vás, nebo to bylo o tom, že jste nechtěla být s tou postavou až příliš spojována?
Nicky Tučková byl projekt, který vymyslely dvě scenáristky Daniela Šteruská a Petra Kovářová. Mělo to být virální video pro jeden finanční webový portál. Nikdo ovšem nečekal takový úspěch v počtu zhlédnutí. Tak jsme se rozhodly v této postavě i nadále pokračovat, vlastně jen tak pro zábavu. Nicky fungovala zhruba 3 roky a pak jsme se rozhodly, že už to stačilo. Určitě mi nevadilo být spojována s touto postavou. Mám ji moc ráda a byla velká zábava to s holkami vymýšlet. Ale představa, že dělám jenom tohle, mě úplně umělecky nenaplňovala.
V HaDivadle jste už šestým rokem, co pro vás za tu dobu bylo největší hereckou výzvou?
V HaDivadle děláme představení náročnější dramaturgie, takže upřímně řečeno je pro mě výzva každý kus, který se u nás zkouší. Ale vypíchla bych asi Macochu, Naše, Strýčka Váňu nebo Maloměšťáky.
Na jakou práci mimo HaDivadlo nejraději vzpomínáte a z jakého důvodu?
Téměř každé natáčení, kterého jsem se účastnila. Všude je jiný kolektiv, jiný režisér a hlavně úplně jiný způsob práce než v divadle.
Máte raději komedie nebo drama, nebo co určuje, že si ten či onen kus či inscenaci užijete víc než jinou?
To vůbec nevím! Asi se to odvíjí od mé aktuální nálady. Někdy mám chuť si zahrát Prošku z inscenace Čevengur, což je takový malý sígr, co všechno zařídí a má pořádně prořízlou pusu a na sobě má takové ty béžové punčocháče, ale ten den jsou zrovna na programu Maloměšťáci, kde hraji Taťánu, utrápenou starou pannu toužící po lásce, v dobových kostýmech.
Na čem aktuálně pracujete, ať už v divadle nebo mimo něj?
Na konci ledna jsme v HaDivadle odpremiérovali inscenaci Naši – Studie rozhovorů o klimatické krizi. Hraji tam aktivistku a můj text byl poměrně náročný a na první pohled nesrozumitelný. Byla to výzva, a to se mi právě líbí. Jsem moc vděčná, že u nás nebereme divadlo pouze jako prostředek k zábavě, ale jako místo, kde se zamýšlíme i nad závažnějšími tématy. Probíhají u nás i přednášky, dramaturgické úvody nebo diskuze po představení.
David Macháček
