Píše se rok 2005, šedesát let od ukončení druhé světové války. Její pamětníci pomalu odcházejí a z těch, kteří se jí přímo zúčastnili, je již naživu jen hrstka. Po celých čtyřicet let se mladé generaci vtloukalo do hlavy jen to, že naše osvobození je dílem Rudé armády, československých vojáků bojujících po jejím boku a partyzánů organisovaných komunisty. O tom, že českoslovenští vojáci bojovali a umírali i na jiných frontách se farizejsky mlčelo.

Důvody k odchodu do zahraničí byly různé. Většinou však hlavním motivem odchodu do zahraničí byla nenávist k okupantům a nechuť žít v jejich otroctví. Způsob odchodu našich vojáků z okupovaného Československa do zahraničních jednotek byl různý.

Východní - polská cesta a vytvoření východního vojska

Cesta do zahraničí vedla nejdříve do Polska, protože všichni věřili, že zde bude možno nejdříve bojovat proti hitlerovcům. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že polská armáda o ně nemá zájem a naopak jim dává najevo, že jsou na obtíž. Proto vedení československých vojáků hledalo možnost k odsunu z Polska na západ. Francie po delším jednání přislíbila přijmout asi čtyři tisíce našich vojáků, ale pouze do cizinecké legie, protože francouzské zákony nepovolovaly cizincům vstup do francouzské armády ani vytvoření cizích vojenských jednotek na území Francie. To se sice našim vojákům příliš nelíbilo, ale protože ani SSSR nebyl nakloněn k vytvoření československé jednotky na svém území, volila velká část našich vojáků vstup do francouzské cizinecké legie, obzvláště když jim bylo přislíbeno, že v případě vstupu Francie do války, budou ze svazku cizinecké legie propuštěni. Ti pak byli převezeni na lodích do Francie.

Po napadení Polska 1. září 1939 však byla tato cesta uzavřena, a tak zbývající část našich vojáků zůstala v Polsku, a protože byla neozbrojena, ustupovala před rychle postupujícími hitlerovci. Část jich přešla do Rumunska a odtud do Jugoslávie a větší skupina zamířila k hranicím SSSR. Tam byla zajata vojáky Rudé armády, která v půli září vstoupila po dohodě s Hitlerem na polské území od východu. Ti, kteří měli tu smůlu, že se při útěku odtrhli od skupiny, byli většinou obviněni z vyzvědačství a odsouzení k nuceným pracím na Sibiři (pokud ne přímo k trestu smrti). Ti, kteří byli zajati v organisované jednotce, byli zahnáni do internačních táborů. Tudíž žádná otevřená náruč našich ‘sovětských bratří’, jak nám to bylo servírováno celých čtyřicet let, ale klasický ruský zajatecký tábor. Ona totiž sovětská vláda neměla zájem na tom, aby na jejím území byly organisovány cizí vojenské jednotky, protože si to nechtěla rozházet s Hitlerem, se kterým podepsala smlouvu o vzájemném neútočení. Ráda proto dala svolení k tomu, aby českoslovenští vojáci byli z jejího území odvezeni. Zabila tím dvě mouchy jednou ránou. Zbavila se hladových krků, které bylo třeba živit a zároveň odstranila možnost Hitlerovy kritiky, že nedodržuje smlouvu. V důsledku povolení k odjezdu bylo ze SSSR odsunuto přes Turecko do Francie a na Střední východ devadesát procent československých vojáků shromážděných v táboře v Suzdalu.





Situace se změnila až po napadení SSSR hitlerovskými vojsky 22. června 1941. Měsíc poté byla podepsána smlouva o československo-sovětské vzájemné pomoci a byl dán souhlas k vytvoření československé vojenské jednotky na území SSSR. Protože však našich vojáků zbylo v Suzdalu jen žalostně málo, byl vyhlášen nábor dobrovolníků z řad Čechů a Slováků žijících na území SSSR. Nábor byl prováděn i v táborech nucených prací. Je pochopitelné, že zde ‘umístění’ Čechoslováci se dali raději dobrovolně získat pro vstup do československé jednotky a jít s ní na frontu, než ‘žít’ v koncentráku na Sibiři, a tak za rok bylo shromážděno asi sedm set vojáků a v červenci 1942 byla dokončena organisace 1. československého samostatného polního praporu v SSSR.

Jižní cesta a vytvoření vojska na Středním východě

Po obsazení Polska německými vojsky, bylo nutno zaměřit trasu odchodů do zahraničí na jih. Tato cesta vedla obvykle přes Slovensko do Maďarska, dále do Jugoslávie a přes Turecko do Syrie. Odtud byly v první polovině roku 1940 vypravovány transporty do Francie. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 byli naši vojáci transportováni do Palestiny, kde bylo 28. října 1940 oficiálně vyhlášeno ustavení jednotky s názvem ‘Československý pěší prapor 11 - Východní’ a ‘Československé výcvikové středisko - Východní’. Jednotka tehdy čítala asi čtyři sta mužů pod vedením pplk. Klapálka. Na jaře 1941 byla jednotka doplněna dalšími našimi vojáky ze SSSR. V několika transportech, z nichž poslední byl v květnu 1941, bylo sem dopraveno asi 680 mužů. Jednotka se pak zúčastnila obsazení Sýrie, která byla francouzskou kolonií a nikterak se netajila se sympatiemi k hitlerovskému Německu. Bylo proto nutno Sýrii obsadit dřív, než ji využijí německá vojska k nástupu na důležitá ropná centra na Středním východě.





Naše jednotka střežila pak turecko-syrskou hranici až do října 1941, kdy byla na žádost našich vojáků přesunuta do obleženého Tobruku, který pak úspěšně hájila až do konce března 1942, kdy byl Tobruk osvobozen. Jednotka pak byla přeorganisována na 200. lehký protiletadlový pluk - východní, který byl pověřen protileteckou ochranou důležitých letišť a přístavů. Po definitivní porážce německých vojsk v Africe, byla tato jednotka 5. července 1943 naloděna na parník Mauretania a přesunuta okolo afrických břehů do Kapského Města a pak dále velkým obloukem Atlantickým oceánem až okolo brazilských břehů na severní polokouli k britským ostrovům. Po plavbě delší než 25 000 km se loď dostala k břehům Anglie a 11. srpna 1943 přistála v přístavu Liverpool. Vojáci pak byli přepraveni do tábora ve Wivenhoe u Colchestru. Dne 26. srpna 1943 byla pak jednotka rozpuštěna a vojáci začleněni do nově vytvořené Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii.

Vytvoření západního vojska

Teď ale je nutno vrátit se zpět do roku 1939, abychom si ujasnili, jakým způsobem se českoslovenští vojáci dostali do Velké Británie. Ti, kteří podepsali závazek vstupu do francouzské cizinecké legie, byli dopraveni v několika transportech do Francie. Přes základnu cizinecké legie v Marseille byli pak dopraveni k výcviku a službě v jednotkách cizinecké legie v Africe. Služba zde nebyla žádnou procházkou růžovým sadem, a tak všichni se zájmem sledovali vývoj situace v Evropě. Napadení Polska všechny naplnilo nadějí, že uniknou z ponižující služby v legii a konečně dostanou možnost bojovat proti nenáviděným hitlerovcům. Dne 2. října 1939 byl podepsán francouzskou vládou dekret umožňující vytvoření samostatného československého vojska ve Francii. Naši vojáci byli uvolněni z cizinecké legie a byli odesláni do jihofrancouzského městečka Agde, které se stalo kolébkou našeho vojska ve Francii. Byla vyhlášena mobilizace československých občanů žijících v zahraničí a započato s organisací tří pěších pluků, dělostřeleckého pluku, smíšeného předzvědného oddílu a telegrafního praporu. Piloti byli převeleni k francouzským leteckým jednotkám, se kterými se zúčastňovali bojových operací a ostatní letecký personál vytvořil československou leteckou skupinu, která se připravovala na vznik samostatných leteckých jednotek. Po napadení Francie byli ze tří pěších pluků vybráni vojáci s úplným výcvikem a z nich byly vytvořeny dva polní pěší pluky, které byly 6. června1940 přemístěny do francouzských soustřeďovacích prostorů asi 200 km jihovýchodně od Paříže. Na místo bojového určení se obě jednotky přemístily za beznadějného vývoje na francouzsko-německé frontě ve dnech 11. a 12. června 1940. První pěší pluk bojoval ve svazku 23. francouzské divize postupně na úsecích Boissy – Coulommiers - Mouroux, Planoy – Vadoy - Bois Blanderau a Gien - St. Brisson sur Loire - Autry le Chatel. Druhý pluk, zařazený do 239. divize zasáhl do bojů u Coulommiers, Gien a St. Gordon. V těžkých srážkách s nepřítelem ztratily československé jednotky 1 635 vojáků. Francouzští krajané tvořili značnou část ze 400 mrtvých. Po podepsání francouzsko-německého příměří 22. června 1940 se přesunulo převážně přes jihofrancouzské přístavy Seté, Marseille a Port Vendres z celkového počtu 13 614 osob mobilizovaných ve Francii (11 814 v pozemním vojsku a 1 800 v letectvu) na 5 000 vojáků, z toho asi 900 letců do Velké Britanie. Ostatní, převážně francouzští usedlíci zůstali ve Francii a vrátili se domů.





Ve Velké Británii byla z evakuovaných vojáků vytvořena ‘Československá samostatná smíšená brigáda’ (Czechoslovak Independent Brigade Group), která byla plně motorizovaná, kromě pěších rot, které byly přepravovány britskými posilovými autobusovými kolonami. Letci byli zařazeni do RAF, kde byly vytvořeny tři československé stíhací perutě a jedna peruť bombardovací. Stíhací 310. a 312. perutě se po boku britských perutí na letounech Hawker Hurricane zapojily do ‘Bitvy o Britanii’, ve které českoslovenští letci sestřelili 56 a poškodili dalších 20 německých letounů, a později spolu s 313. stíhací perutí ochrany lodních konvojů a doprovodů bombardérů nad okupovanou Evropou.

Do konce války českoslovenští letci sestřelili na západní frontě 191 a poškodili dalších 162 německých letadel. Československá 311. bombardovací peruť byla založena 3. srpna 1940 a již 10. září 1940 zahájila svou operační činnost na bombardérech Vickers Wellington v rámci Bomber Command (velitelství bombardovacího letectva) nočními nálety na cíle v okupované Francii a Německu a už 12. října 1940 se 4 její letouny zúčastnily nočního náletu na Berlín. Do 25. dubna 1942, kdy přešla do působnosti Coastal Command (velitelství pobřežního letectva) uskutečnila 980 náletů, ve kterých ztratila 27 letounů a 128 letců. V rámci Coastal Command prováděla hlídkování v Biskajském zálivu, Severním i Baltickém moři i Atlantickém oceánu a napadala německé ponorky i ostatní válečné lodě. Na její konto bylo připsáno potopení jedné velké zaoceánské lodi a 4 ponorek.

Pozemní vojsko, které bylo po příjezdu vojáků ze Středního východu dnem 1. září 1943 přeorganisováno na ‘Československou samostatnou obrněnou brigádu’ (Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group), bylo po invazi počátkem září 1944 převezeno do Francie a pověřeno obléháním německé pevnosti Dunkerque. Bylo zde opevněno asi 12 000 vojáků se silným dělostřelectvem. Okolí města bylo zaplaveno vodou do výše až 5 m a zajištěno minovými poli. Pro československé vojáky se stalo obléhání pevnosti zdlouhavým a vyčerpávajícím úkolem. V jednotlivých srážkách a střetech vyřadili českoslovenští vojáci na tisíc nacistů a téměř 900 jich zajali. Vlastní ztráty od 8. října 1944 do 9. května 1945, kdy kapituloval fanatický velitel města, činily 167 mrtvých, 461 raněných a 40 nezvěstných. Poslední čtyři vojáci padli ve dnech 4. až 8. května 1945.

Východní vojsko

Naše vojsko v SSSR se začalo tvořit, jak již bylo uvedeno, po podpisu spojenecké smlouvy v červenci 1941. V říjnu 1941 byla skupina čs. vojáků přesunuta do Buzuluku, kde po provedeném náboru byl počátkem května 1942 vytvořen 1. československý samostatný polní prapor v SSSR. Po ukončení výcviku odjíždí prapor 30. ledna 1943 na frontu. Dne 2. března 1943 se přesunuje k Sokolovu asi 30 km jižně od Charkova. Tam zaujímá bojové postavení a 8. března 1943 je jejich úsek napaden Němci. V bojích padlo 112 československých vojáků, třicet bylo nezvěstných a 106 bylo zraněno. Dne 13. března 1943 je nařízen ústup a počátkem května odjíždí čs. prapor do Novochoperska k doplnění a reorganizaci. Zde byla vytvořena 1. čs. samostatná brigáda v SSSR, která byla složena ze dvou pěších praporů, tankového praporu, dále ze dvou dělostřeleckých oddílů, baterie protiletadlových kanonů roty velkorážných kulometů a štábních oddílů. Československé vojsko bylo výrazně posíleno Slováky, kteří zběhli ze slovenských jednotek nasazených po boku hitlerovců na východní frontě a mobilizací českých občanů žijících v SSSR. Tím bylo možno provést organizaci brigády. Po ukončení výcviku, byla brigáda v říjnu 1943 přesunuta na předmostí severně od Kyjeva a 5. listopadu 1943 zahájila útok na Kyjev. V bojích o Kyjev brigáda ztratila 86 vojáků a měla 270 zraněných a 11 nezvěstných. Do 5. února 1944 se zúčastňuje bojů u Žaškova. Koncem dubna 1944 byla čs. vojska soustředěna v okolí Černovic a Proskurova. Jejich řady byly rozšířeny o 12 000 mobilizovaných volyňských Čechů, (kteří dali přednost československému vojsku před zařazením do Rudé armády) a další přeběhlíky ze slovenských jednotek. V důsledku toho bylo možno vytvořit 1. čs. armádní sbor, který byl složen ze dvou pěších brigád, tankové brigády, paradesantní brigády a sborových jednotek. Počet příslušníků sboru dosáhl zhruba 16 000 vojáků, z čehož bylo 800 žen. Počátkem září byl sbor soustředěn u Krosna a po zahájení Dukelské operace se zapojil do bojů. Po zahájení bojů o Dukelský průsmyk byla 2. paradesantní brigáda letecky přepravena na pomoc Sloveskému národnímu povstání. Po jeho potlačení přešli tito vojáci na partyzánský způsob boje. Dne 6. října 1944 překročil 2. prapor 1. brigády hranice ČSR. Za bojů o dukelský průsmyk ztratil čs. armádní sbor 6 500 vojáků. Po doplnění zahájily čs. jednotky další boj. Osvobodily Prešov, Bardějov, Levoču a Kežmarok a dostaly se k Liptovskému Mikuláši, kde narazily na připravenou německou obranu. Počátkem dubna je Liptovský Mikuláš dobyt a jednotky postupují údolím Váhu k Žilině. Dne 1. květnu 1945 překračují Váh u Velké Bytče a postupují přes Javorníky směrem na Moravu. Dne 9. května 1945 byl zlomen německý odpor u Prostějova a 10. května 1945 za posledních bojů postupuje do prostoru Boskovice-Letovice, kde oslavují konec války. Koncem ledna 1945 byla v Kežmaroku reorganisována tanková brigáda, která pak byla přesunuta do Horního Slezska a zúčastnila se aktivně bojů o Ostravu.





V květnu 1944 byla čs. skupina letců, kteří dobrovolně přišli z Velké Británie a prodělávali výcvik v Ivanově na letounech La 5 FN, přejmenována na 128. čs. stíhací pluk a 17. září 1944 vyslána na pomoc slovenskému národnímu povstání (SNP). Po zahájení SNP přeletělo do SSSR přes 400 letců a leteckého personálu z armády Slovenského štátu. Po porážce SNP se stíhací pluk vracel zpět do SSSR. Pro nepříznivé počasí letouny přistály na různých místech osvobozeného území v SSSR, Maďarsku a Rumunsku. V lednu 1945 byla vytvořena 1. čs. smíšená letecká divize, tvořená dvěma stíhacími a jedním bitevním plukem. Dnem 14. dubna 1945 zahájila divize svou činnost v prostoru Ratiboř – Opava – Ostrava - Český Těšín. Dne 10. května 1945 se přemístila na letiště Albrechtičky a 14. května 1945 přeletěla do Prahy.

Ing. Václav Langer, Letopisecká komise MÚ