Sto let starý snímek zachycuje stávkující dělníky hlídkující před vchodem do kopřivnické továrny. FOTO: ARCHIV MUZEA FOJTSTVÍ

Dne 9. května 1912 vypukla v kopřivnické vozové továrně tzv. „Velká stávka“. Toto pojmenování si získala tím, že šlo o nejdelší stávku desetiletí na severní Moravě. Trvala téměř půl roku a zúčastnilo se jí na 1 700 dělníků. Příčinou byla snaha o zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek v době, kdy se celkově zhoršovaly sociální poměry.

Od roku 1907 opakovaně docházelo ke zdražování potravin, průmyslového zboží a dalších životních potřeb, navíc se zvyšovaly i přímé daně. V kopřivnické vozovce se pracovalo mnohdy 12 – 14 hodin denně, některé soboty až do půlnoci a častokrát nebyl dodržován ani zákon o nedělním klidu. V porovnání s ostatními rakouskými vagonkami měla kopřivnická vozovka nejdelší pracovní dobu, 57 hodin týdně, a platila dělníkům nejnižší mzdy. Na druhou stranu vyplácela svým akcionářům vysoké dividendy dosahující až 20% hodnoty akcií.

Z těchto důvodů začalo v Kopřivnici v dubnu 1912 aktivně působit mzdové hnutí. O úpravách mzdových poměrů se jednalo v uplynulých letech již několikrát, ale přineslo to jen napětí mezi dělníky a vedením továrny, v jejímž čele stál rozhodný zastánce akcionářů, generální ředitel Hugo Fischer. Své požadavky předložili dělníci vedení továrny prostřednictvím autonomních odborových organizací 27. dubna 1912. Žádali především zvýšení minimální hodinové mzdy o 2 až 4 haléře, týdenní výplaty místo čtrnáctidenních, zkrácení pracovní doby na 54 hodin týdně a úkolové sazby takové, aby dělník vydělal nejméně 60 % nad hodinovou mzdu místo dosavadních 30 %. Na tyto požadavky odpovědělo vedení závodu začátkem května, ale kromě zvýšení hodinových mezd všechny ostatní body zamítlo. Rozhodnutí tovární správy vedlo k návrhu vydobýt si zlepšení poměrů stávkou, o čemž se rozhodlo 8. května tajným hlasováním přímo v dílnách závodu. V továrně tehdy pracovalo přibližně 1 700 dělníků a hlasování se zúčastnilo 1 609 z nich. Ostatní byli nemocní nebo mimo závod po noční směně. Z přítomných dělníků hlasovalo 1 211 pro stávku, 357 proti a 43 odevzdalo prázdné hlasovací lístky. Druhého dne odmítli nastoupit do práce všichni dělníci, bez ohledu na to, jak hlasovali. Stávka se však netýkala továrních úředníků, mistrů a učňů, kteří nadále docházeli do práce.

Síla dělnických organizací se projevila již za kopřivnické stávky v roce 1906, kdy kvůli přípravám svátku 1. máje bylo propuštěno 18 dělnických důvěrníků. Když je vedení odmítlo přijmout zpět, vstoupili dělníci do stávky a vynutili si jejich návrat. Na rozdíl od roku 1912 byly tehdy odbory jednotné. V roce 1910 se většina českých sociálně demokratických odborářů nepodřídila rozhodnutí zachovat celorakouské odborové jednoty a naopak prosazovala koncepci samosprávných odborových organizací jednotlivých národností. Proti této většině českých autonomistů stála menšina prorakouských centralistů a navíc do hry vstoupila třetí skupina křesťansko-sociálních odborářů. Snaha odborových organizací využít stávku k posílení svého vlivu se projevila zvýšeným zájmem jejich ústředních orgánů o vedení stávky a snahou o zprostředkování jednání s vedením závodu. Tento rozkol v dělnickém hnutí významně ovlivnil výsledek celé stávky. Mezi stávkujícími dělníky se však dařilo dlouhou dobu udržet jednotu.

Po vyhlášení stávky došlo k ustavení stávkového výboru vedeného autonomisty, v jehož čele stál předseda Svazu českých kovodělníků Jan Zelenka. Stávku vedl tajemník svazu Stanislav Bečvářovský z Ostravy a později redaktor Vojtěch Dundrt z Prahy. Stávkový výbor zorganizoval obklíčení továrny hlídkami. Hlídkovalo se také na všech přístupových cestách do Kopřivnice a železničních stanicích v okolí. Centralisté do stávkového výboru nevstoupili, zřídili si vlastní stávkový výbor a podali vedení továrny své vlastní požadavky. Až do září se jednání vůbec neúčastnili.

(Pokračování příště)

Ondřej Šalek,

Muzeum Fojtství



Prameny:

Otto, Karel: Stávka v kopřivnické vozovce roku 1912

Archiv Muzea Fojtství