Část rodin stávkujících dělníků byla po několika měsících protestu nucena opustit svá obydlí v dělnické kolonii. FOTO: ARCHIV MUZEA FOJTSTVÍ

(Dokončení z minulého čísla)

Vedení továrny počítalo s ústupností dělníků, které chtělo dovést na pokraj zoufalství. Používalo k tomu všech možných způsobů jako přemlouvání, výhružky, najímání stávkokazů, vystěhování z bytů atd. Tyto metody však neměly úspěch a naopak pomáhaly udržovat solidaritu s dělníky. Potravinami je zásobovali jak zemědělci z okolí, tak místní čeští obchodníci. Proběhly také sbírkové akce, jejichž výnos rozděloval stávkový výbor dohromady s podporami odborových organizací. Dělníci tak z těchto podpůrných fondů dostávali 15 - 18 korun týdně, což jim nestačilo na pokrytí životních nákladů.

Nasazení stávkokazů také nemělo úspěch. Díky agitaci v dělnickém tisku mnozí odmítli nastoupit do závodu, v němž probíhaly mzdové boje. Ti, co se odhodlali počátkem června nastoupit, pak byli veřejně pranýřováni. Stávkující vytloukali okna jejich příbytků a na stromy věšeli hadrové panáky s jejich jmény.

Vedení továrny počítalo s dlouhodobou stávkou, a tak najalo v Německu na 300 stávkokazů, členů řemeslné stávkokazecké organizace, kterým musela poskytnout oděv a platit vysokou mzdu. Tito stávkokazové byli v Kopřivnici nazývání „Apači“ a jednalo se především o nekvalifikované dělníky. Práci ve vagónce nerozuměli, vyráběli zmetky a někteří dokonce svým počínáním poškodili stroje. „Apači“ setrvali v Kopřivnici téměř dva měsíce, bydleli v budově pozdější průmyslové školy a museli být neustále pod ochranou četníků. Když se dostali mimo jejich dohled, byli stávkujícími dělníky krutě zbiti. „Apači“ se pro zdolání stávky neosvědčili, a proto je ředitel Fischer odeslal zpět do Německa. Dalším pokusem bylo naverbování 80 rusínských dělníků v Bukovině a východní Haliči. Tito dělníci, nazývaní v Kopřivnici „Huculi“, byli získání s tím, že se v Kopřivnici rozšiřuje závod a je potřeba nových pracovních sil. Když se však dozvěděli, že mají dělat stávkokazy, odmítli pracovat, připojili se ke stávkujícím a nakonec byli posláni domů.

Proti stávkujícím bylo nasazeno více než sto četníků, kteří hlídali továrnu, doprovázeli stávkokazy a asistovali při nuceném vystěhování rodin stávkujících z dělnické kolonie. Ředitel Fischer prostřednictvím okresního soudu v Příboře dal 114 rodinám bydlícím v dělnické kolonii výpověď z bytu a 17. července nechal za asistence četníků vystěhovat prvních 11 rodin, o dva dny později pak dalších 12 rodin. Zároveň zbavil přestárlé zaměstnance tovární podpory z milosti. Celkem bylo vystěhováno 111 osob. Vystěhované rodiny bydlely nejprve v soukromých bytech svých známých, v sálech hotelů Moravia a Amerika, ve stodolách a kůlnách, později díky starostovi Janu Bučkovi v obecných a mateřských školách.

Přes snahy úřadů o zprostředkování jednání odmítal ředitel Fischer hovořit s odborovými organizacemi. Situace se vystupňovala natolik, že 27. července došlo k úplnému uzavření továrny. Když stávka trvala déle než čtyři měsíce a ztráta činila více než 1 milion korun, prosadili akcionáři opětovné otevření továrny a začátek jednání s centralisty. Stávkový výbor a především autonomisté se neměli jednání účastnit. Výroba se v továrně opět rozjela 2. září, avšak jen s několika desítkami stávkokazů, většinou německé národnosti. V polovině září se začal pomalu zvyšovat příliv práce ochotných dělníků, především ze vzdálenějších vesnic, až nakonec dosáhl počtu 400 - 500 pracujících.

Po jednání vedení závodu s centralisty, zastupujícími menšinu stávkujících, došlo v polovině října k dohodě o ukončení stávky. Dne 17. října pak proběhla v hotelu Amerika schůze stávkujících, která měla posoudit výsledky jednání centralistů s továrnou. Autonomisté zde odsoudili jejich postup a označili je za zrádce stávkujících. Poté dělníci odhlasovali rezoluci navrženou autonomisty, v níž vzali na vědomí sdělení o jednání bez účasti oprávněných dělnických zástupců, a prohlásili, že nastupují do práce i za nesplněných podmínek. Znamenalo to konec stávky a dělníci od příštího dne začali nastupovat do práce.

Výsledek stávky neodpovídal požadavkům, za které 23 týdnů stávkovali. Pracovní doba byla snížena z 57 na 55 hodin týdně, avšak o osmi menších svátcích se mělo pracovat bez příplatku. Dělníci pracující v denní mzdě získali zvýšení hodinové mzdy, zato dělníci pracující v úkolové mzdě nezískali téměř nic a mnozí byli dokonce poškozeni. Dohoda se týkala také práce přesčas, pracovního volna 1. května, úprav pracovního řádu a zřízení továrního výboru, který měl řešit rozpory mezi dělníky a vedením. Vedení však odmítlo generální pardon stávkujícím dělníkům a 27 z nich nepřijalo zpět. Výsledek stávky, kterou poznamenalo soupeření centralistů s autonomisty, tak přinesl dělníkům jen mírné zlepšení. Ani ředitel Fischer však neprosadil zcela své stanovisko a jeho neústupnost se nakonec obrátila proti němu. Během stávky klesla hodnota akcií natolik, že Fischer upadl v nemilost akcionářů a v srpnu 1913 navždy opustil Kopřivnici. Další zhoršení poměrů přišlo v polovině roku 1914, kdy závod opět ovládla krize. Mnoho dělníků muselo opustit továrnu, dalším byla zkrácená pracovní doba a snížena mzda. Celkové zlepšení nastalo až po vzniku Československé republiky v roce 1918.

Ondřej Šalek,

Muzeum Fojtství



Prameny:

Otto, Karel: Stávka v kopřivnické vozovce roku 1912

Archiv Muzea Fojtství