Když svého času stávkovali železničáři, doneslo se ke mně jedno dosti ironické tvrzení. Zlé jazyky tvrdily, že to ani nebylo poznat, protože způsobem podobným stávce se na dráze vlastně normálně pracuje. Aniž bych chtěl jakkoliv spekulovat o pravdivosti této trošky typicky českého jedu, vzpomněl jsem si na ni mimoděk minulý čtvrtek, když se k tomuto způsobu protestu uchýlili soukromí praktičtí lékaři. Ale to nikoliv proto, že by se na ně toto přirovnání jakkoliv hodilo. Spíše kvůli tomu, že by mě celkem zajímalo, jak by to asi dopadlo, kdyby modrá armáda dostávala peníze za svou práci tak pozdě jako ve čtvrtek protestující část armády bílé.



Ale už dost sarkastických úvah, koneckonců vlakem bych se rád ještě někdy bez problémů svezl. Srovnání mě totiž zaujalo i z jiného důvodu. Je na něm zároveň dobře vidět, jak veřejnost posuzuje oprávněnost stávky podle toho, jak si daného povolání váží. A to i bez ohledu na negativní dopady, které výlukou práce této skupiny odborníků na lidi dopadnou. Výpovědi praktických lékařů o důvodech jejich stávky působily na veřejnost přesvědčivě proto, že to jsou lidé, kterým by pacienti už z jakéhosi principu věřit měli.



Tak to vypadá, že by se prestiž povolání mohla nově posuzovat mírou sympatií či antipatií veřejnosti v případě stávky jeho zástupců. Podle toho, jak jsou v Česku mnohými nazíráni novináři, bych si měl o nějaké možné budoucí stávce raději nechat jenom zdát.



Michal Polášek