Novojičínský sochař Jan Zemánek aktuálně vystavuje své objekty nejen v prostorách Muzea Fojtství, ale i v jeho předprostoru. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – Přesně před týdnem otevřel Jan Zemánek svou výstavu Běh po klikaté dráze v Muzeu na Fojtství. Představovaná kolekce je rámována dvěma díly vytvořenými pro Kopřivnici. Prvním z nich je dřevořezba Tatra v pohybu, kterou na začátku devadesátých let realizoval pro interiér tehdy dokončovaného kulturního domu. Druhým artefaktem je pak model připravovaného sousoší Běžci, je určeno do sadu E. Beneše. Prostor mezi těmito dvěma body Zemánek symbolicky vyplnil výběrem prací ze tří dekád, které obě zmíněná díla dělí. Svou práci novojičínský výtvarník představuje ve výstavní síni Fojtství i před vchodem do budovy buď fyzicky, nebo v podobě modelů, fotografií či přípravných skic. Kdo je a jak přemýšlí autor řady realizací, které míjíme u nás i v okolních městech, na to by mohl alespoň částečně odpovědět rozhovor, který Kopřivnickým novinám poskytl před vernisáží.

Vystudoval jste výtvarnou výchovu. Vnímal jste sám sebe víc jako učitele, nebo výtvarníka?

V každém případě jako výtvarníka. Já jsem jako učitel zastánce, aby výuka byla nekonečná přestávka.

Jaká byla vaše cesta právě k sochařství a řezbářství? Přece jenom je to asi komplikovanější než se postavit k malířskému stojanu nebo dělat grafiku?

Pocházím z takového rodu řemeslníků. Dědeček byl kovář, otec lakýrník, takže jistý vliv tam byl už od dětství. Pořád jsem se pohyboval mezi lidmi pracujícími rukama a fascinovala mě jejich práce. Kousek od našeho domu bylo stolařství a miloval jsem vůni toho čerstvého dřeva. Mám to tak spojené dodnes, je to takový jedinečný čichový zážitek. Navíc je tady i ta rovina fyzické práce s materiálem. Mám to tak, že se u práce musím zpotit, abych měl pocit, že jsem doopravdy něco udělal. Na fakultě mě sochařství vyučoval Vladimír Navrátil, autor sochy Boženy Němcové v Olomouci a Františka Palackého v Hodslavicích. On byl realista, takže to, že mě školil, mě tak trochu opravňuje dělat právě ty abstrakce anebo minimalistické záležitosti. Svou první věc ze dřeva jsem udělal po studiích.

Kromě Vladimíra Navrátila k vašim pedagogům patřil například i surrealista Václav Zykmund, jaký vliv na vaši tvorbu měl on?

Jednoznačně mě významně ovlivnil. To, co on na fakultu přinesl, byla především nesmírná svobodomyslnost a demokratičnost umění. To, že neexistuje jedno dogma nebo názor, v té době to byla ohromná škola, která ve mně zanechala hlubokou stopu.

Asi se dá říci, že vaším dominantním materiálem je dřevo. Proč právě to?

Odráží se v tom již zmíněná vzpomínka z dětství, ale svou roli hraje i skutečnost, že dřevo nás neustále obklopuje a je snadné jej sehnat. Je nejblíže po ruce a denně s ním jste ve styku. Tatra v pohybu, která byla impulzem pro vznik kopřivnické výstavy, je jeden z posledních objektů, který jsem dělal ještě dlátem. Pak jsem se začal věnovat i těm montovaným konstrukcím, a to je ještě přístupnější. To jsou běžné fošny, které jsou běžně k dispozici a člověk do nich jen musí vložit nápad, vtip a trochu toho řemesla.

Studoval jste v době uvolnění společenské atmosféry na konci šedesátých let. Pak jste dvacet let učil a tvořil na malém městě, ale hned na začátku devadesátých let jste začal hodně cestovat po sympoziích a podobně. Co to pro vás znamenalo?

To byla další škola, taková má akademie. I do té doby jsem byl svým způsobem svobodný. Základní umělecké školy nebyly pod takovým tlakem a dalo se tam fungovat velmi svobodně. Věděl jsem, že si mohu dovolit překračovat nějaká pravidla, a pokud mě vyhodí, budu se živit kumštem. A zase opačně jsem věděl, že když nebude zájem o mou tvorbu, vždycky můžu začít učit. Takže tyto zadní vrátka mně dávala dost svobody. Ale když se uvolnilo cestování, byl samozřejmě výbuch, kterého jsem se chytil hned při první příležitosti. Nejdřív jsem se dostal do italského města Novellara, se kterým Nový Jičín udržoval partnerství. Tehdy jsem tam zařizoval první výstavu výtvarníků z Novojičínska. Ten kontakt s tou italskou bezprostředností a svobodomyslností pro mě byl absolutně šokující a zcela jsem mu podlehl. Ocenil jsem nabídnutý prostor pro výstavu a zároveň jsem se zúčastnil sochařského sympozia v Alpách. Nakonec jsem tam jezdil třeba dvakrát ročně, protože ta spolupráce dopadla dobře. Rovnost šancí v umění, kterou jsem tam poznal, byla pro mě do té doby nepředstavitelná. Vedle sebe tvořili naivní umělec ze Sardinie a profesoři z Říma či Milána a nikdo se na nikoho nedíval svrchu. Navíc to publikum sympozii opravdu žilo. Obyčejní kolemjdoucí se zastavovali, zajímali se o to, co děláme. Je vidět, že Italové mají výtvarnou kulturu odnepaměti v krvi.

Dnes na zahraniční cesty vyrážejí spíš mladší lidé. Jaké specifikum mělo to, že vy jste se takto do světa dostal ne hned po škole nebo během studií, ale jako zkušený muž v nejlepších letech? V čem to bylo specifické?

No prostě jsem to doháněl. Učil jsem se a nasával, co šlo, a dalo mi to opravdu hodně.

Téma toulání je ve vaší tvorbě poměrně silně přítomno, ať už objekty tuláků, tak vagabundů z cyklu, který částečně vystavujete i tady. Čím je toto pro vás tak zásadní?

To téma svobody a toulání je hodně inspirováno literaturou. Já jsem studoval také češtinu a literatura mě velmi determinuje. Ovlivnil mě Jack Kerouac a celá beatnická generace. To, co se objevuje v jeho knihách, že člověk se nemá vázat na jedno místo, a když už, tak mít svobodnou aspoň hlavu. Další inspirací byl Hermann Hesse a jeho romány, které jsou proti konzumu a podobně. Je to vymezení se vůči konzumnímu koloběhu „práce – výroba – spotřeba“.

Jak přistupujete k dílům z cyklu Vagabundi? Jsou to pro vás především umělecké objekty, nebo je to už víc architektura, případně vlastně užitný předmět?

Pro mě je to vše dohromady, nedá se to klasifikovat jako jeden žánr, je to velmi provázané. Mám hodně příkladů, kde to hraje do kompozice parku či rodinného domu. Tady se zásadně projevuje spolupráce s architektem a investorem. Každého vagabunda, ať už putuje do parku nebo do městské zástavby, vždy upravuji na míru podle místa, kde bude instalován.

Na výstavě na Fojtství představujete výběr svých prací za poslední tři dekády. Jak jste vybírali exponáty do kolekce?

Popud vzešel zde od muzea. Do sbírek se dostal můj dřevěný reliéf Tatra v pohybu, kterou jsem dělal v roce 1991 pro zdejší kulturní dům, a já jsem byl osloven, zda bych ji nezrestauroval. Od té doby jsme byli v pravidelném kontaktu a napadlo nás, že by šlo vystavit nejen tu opravenou řezbu, ale spolu s ní i celou sérii přípravných skic, a ukázat tak proces vzniku toho díla. To byl základ a na to se nabalil výběr dalších mých prací, které jsem od té doby udělal. Přišlo mi to taky trochu symbolické, protože jsem se dozvěděl, že Kopřivnice nyní používá slogan Město v pohybu, takže to do sebe všechno velmi pěkně zapadlo.

Součástí výstavy je i model sousoší „Běžci“, které výstavě dalo jméno a relativně brzy by se mělo objevit u zdejšího Lašského muzea. Jak tato zakázka vznikla?

Ano, beru to jako takový uzavřený kruh. Když za mnou přišel pan Dvořák, že v opravovaném parku E. Beneše má být nějaký fotopoint a mohl by mít podobu abstraktních běžců nebo prostorových piktogramů, byl to signál shůry. Prvně měla být figura běžce jen jedna, později jsem přidal další, jedna je na startu a druhá vbíhá do cíle. Návrh se představitelům města moc líbil a já doufám, že se s ním bude pracovat tak, abychom se jím brzy mohli pokochat. Teď čekáme na vyjádření statika a volbu konkrétního umístění. Samotná výroba a instalace je pak otázkou zhruba měsíce. Nechci říkat, kdy přesně Běžce lidé uvidí, ale určitě to bude ještě letos.

David Macháček