Simona Stašová v roli Shirley Valentine si v Kopřivnici vystřihla už 570. reprízu tohoto monodramatu. FOTO: ADF

Kopřivnice (dam) – Ovace vyprodaného kulturního domu si před týdnem v Kopřivnici užila herečka Simona Stašová. Jedna z nejobdivovanějších českých hereček současnosti přijela do Kopřivnice se svou zatím nejúspěšnější divadelní rolí. Místní publikum bavila monodramatem Shirley Valentine. Poté, co po bezmála třech hodinách na jevišti a dlouhotrvajícím potlesku opustila jeviště, našla si populární herečka čas na krátký rozhovor.

Nikde se mi nepodařilo dohledat přesný počet repríz vaší inscenace Shirley Valentine, ale vím, že už před třemi lety jich bylo víc jak 400. Víte, kolikrát jste toto představení hrála?

Vím to zcela přesně. U vás v Kopřivnici mělo představení svou pětistou sedmdesátou reprízu.

Nestává se z toho při takovém počtu repríz rutina? Jsou stále věci, které vás na této roli překvapují?

Víte, takový text, jako je monodrama Shirley Valentine, nepotkává každého herce, toho jsem si plně vědoma, a také si tohoto setkání se Shirley nesmírně vážím. Je to text magický a jeho obsah se proměňuje s každým publikem, se vším, co momentálně v životě žijeme. Ne každý text divadelní hry toto umožňuje, ale v Shirley Valentine je ukryté všechno, co nás rozesmává, nad čím pláčeme, co nás zlobí i z čeho máme v životě radost. Je to text vtipný a moudrý zároveň. V tomto představení jsou naše touhy, naše přání, naše otázky nad životem, nad tím, co nás přesahuje. Hlediště se se mnou chechtá a pláče a přemýšlí a vyhodnocuje, co to vlastně žijeme. Každé představení je jiné. Proto na něj chodí diváci stále dokola, protože v něm stále nacházejí nové a nové impulzy do svého vlastního života. Nové odpovědi na své otázky. Myslíte, že takové představení se mi může stát rutinou, nebo mě omrzet? V žádném případě. Je to jako setkání s chytrým a vtipným člověkem, který má nadhled a dokáže nám poradit v těch nejtěžších chvílích našeho života. Taková je Shirley Valentine.

Nemáte někdy pocit, že vám tak velké nasazení Shirley Valentine může ubírat jiné zajímavé příležitosti?

Já mám momentálně na repertoáru tolik krásných a zajímavých rolí, že už si vybírám jen takové rozinky na dortu. A pokud taková nabídka přijde, což není jednoduché, jelikož jsem velmi náročná na kvalitu textu, tak takovou příležitost si samozřejmě nenechám ujít.

Připravujete teď aktuálně nějakou takovou novou příležitost, které jste dala šanci?

Ano. Na jaře budu mít premiéru v Divadle Bez zábradlí s tragikomedií Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec. Nádherná hra, která nese nádherné téma. Tennessee Williams to napsal tak trochu jako svůj život v mládí, kdy žil jen se svojí matkou a sestrou, protože otec od nich utekl. Já hraju samozřejmě matku Amandu, která svou láskou, svojí manipulací dětmi, svým egem a svou dominancí způsobí velký karambol. Opět je to hra, kde se smějete a pláčete nad životem, nad ubohostí, nad nezvratným osudem, který je bohužel někdy dopředu určen. Moc se na to zkoušení těším. Vybrala jsem si vynikajícího režiséra Vladimíra Strniska, se kterým se známe už léta a bude to naše pátá spolupráce.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že po představení se cítíte „nejživější“, čím to je? Řada kolegů naopak vypadá, že je po oponě odnesou z jeviště. Je to dáno vaším naturelem, nebo čím si to vysvětlujete?

Každá práce, která má smysl, baví vás a je náročná, vás samozřejmě nabíjí pozitivní energií, a tak je to u mě s divadlem. Vybírám si takové texty, které rezonují v hledišti a navzájem se nabíjíme něčím, co se snad ani nedá popsat. To se musí prožít v divadle, kdy herec i divák vlastně na dvě hodiny zapomenou, že v tom divadle jsou, protože jsou vtaženi do života a do svých myšlenek. Každá hra to neumí, ale já si takové pečlivě hledám a vybírám, takže když jdu po představení domů, svítím ještě dvě hodiny jako žárovka. Vážím si toho štěstí, že jsem z těch vyvolených, kterým život dopřál se v povolání bavit a mít ho jako koníčka. To je velmi vzácné.

David Macháček