Ačkoliv se letošní dlouhá zima ještě definitivně neodporoučela do minulosti, na její zářezy pod povrch asi jen tak brzo nezapomeneme. A to nejen na mrazivý pocit pod kůží, ale především na stopy ve vrstvách asfaltu či betonu. Není téměř žádné předjaří, kdy by na silnicích a ulicích měst nepřibyly další krátery. A není žádný rok, kdy by řidiči rychle nenašli stejného viníka.



Povolání silničáře nepatří v naší společnosti zrovna k nejprestižnějším. Podle omšelých klišé je cestářův život na přelomu roku značně fádní. Pohybuje se mezi spánkem a překvapením až k úplné paralýze z toho, co že se to z nebes najednou sype. Po zimě jej zase přepadá jarní únava, i když na silnicích jde minimálně o nápravy.



Jádro problému je ale někde jinde. Povrch mnoha silnic přesluhuje a nárůst automobilové dopravy k jeho likvidaci ještě přispívá mírou vrchovatou. A to jsou záležitosti, na které cestáři přímý vliv nemají. Kvalitní „koberec“ vyžaduje velké peníze a nucené omezování silniční provozu žádný mocipán riskovat nebude, protože by si mezi řidiči zadělával rovnou na státní převrat.



Silničáři teď řeší, zdali cesty látat hned, ale jenom provizorně, nebo počkat na teplejší časy, kdy budou moct použít kvalitnější technologie. Jediné místo, se kterým se v Kopřivnici po zimě nebudou muset zabývat, se jmenuje ulice Štramberská s nezničitelnými „kočičími hlavami“. Jako by tu staří cestáři tušili, jak si od pomluv a nadávek raději pomoct předem. Michal Polášek