Jeden z návrhů kostýmů pro pohádkový seriál O ztracené lásce z autorské dílny Aleny Schäferové.
REPRO: A. SCHÄFEROVÁ
Štramberk - Především kostýmními návrhy se v Městské galerii v někdejším muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku prezentuje výtvarnice Alena Schäferová. Několik desítek kreseb, typických expresivních, a přesto precizní a elegantní linkou typickou pro autorčin rukopis nabízí pohled na její kostýmní práce z poslední dekády stejně jako malý exkurz do její volné tvorby. Výstava, která potrvá až do 21. dubna, stejně jako zákulisí práce kostýmní výtvarnice je tématem rozhovoru, který Alena Schäferová poskytla Kopřivnickým novinám ve svém štramberském ateliéru.
Součástí výstavy je také kolekce volných kreseb. Jak vznikly?
Ty volné věci jsem vytvořila tady ve svém ateliéru ve Štramberku. Jsou to úplně aktuální věci, které vznikly během prosince a ledna. Další kostýmní práce mě čeká v dubnu a květnu. Teď mám takové své tvůrčí období, kdy jsem tady ve Štramberku a maluju a kreslím. Těm volným pracím říkám Nahodilé kresby. Inspirovány jsou tím, jak se díky své práci neustále zabývám kostýmy různých historických období. Teď jsem třeba měla plnou hlavu gotiky, protože jsem dělala rozpočtový a koncepční průzkum pro nové filmové zpracování Jana Husa. Mělo by jít o dvoudílný výpravný film. Víc jak měsíc jsem studovala potřebné materiály, musela jsme se probrat jednotlivými figurami, odhadnout, kolik asi má kostýmů a jak by mohly vypadat. Měla jsem toho plnou hlavu, a tak začaly vznikat tyhle kresby. Ony vznikají velmi spontánně, nic si nepředkresluji, sednu si k prázdnému papíru a kreslím. Až zpětně vidím, že mi z toho vyšly typické gotické, renesanční nebo jiné figury, a to mě moc baví.
Jak došlo k tomu, že znovu vystavujete ve Štramberku?
Nabídli mi to z radnice. Velmi mě to potěšilo, protože poslední výstavu svých věcí jsem ve Štramberku měla před patnácti lety. Já bych ráda vystavovala častěji, ale ono moc není kde. Větší formáty obrazů tady vůbec nejsem schopná umístit, na to tady není prostor. Samotná výstava nemá žádný ucelený koncept. Vybrala jsem pár návrhů, nechala je adjustovat, přidala jsem pár volných kreseb. Je to samozřejmě jen zlomek mé práce. Snažila jsem se vybrat zajímavější nebo líbivější věci, ale podobných návrhů mám v ateliéru celé štosy.
U kostýmních návrhů je jejich barevné provedení pochopitelná nutnost, ale své volné kresby nekolorujete. Proč?
Mám ráda černobílou kresbu a grafiku a zdá se mi to zbytečné. Jak jsem říkala, tyto kresby vznikají poměrně živelně a rychle. Často jsem ale s výsledkem hodně spokojená a mám mezi těmito kresbami i řadu oblíbených věcí, které ani nechci prodat, a stávají se mými srdečními záležitostmi. Kostýmy musím pojednat i barevně, aby byly čitelné i pro švadleny a další lidi v celém procesu produkce.
Kromě jednoduchých linií se ve vašich obrazech a kresbách objevují také drobné dekorativní prvky. Proč jste se je rozhodla používat?
Ty dekorativní prvky mají víc kořenů inspirace. Mám dekorativnost ve výtvarném umění ráda, miluju například Klimta, ale zároveň mám velmi ráda jazz a obojí se v mých obrazech odráží. Vždycky mi připadá, že jazz je díky improvizaci velmi nepředvídatelný, zajímavý a částečně to prosáklo i do mých obrazů. V určitém období jsem spojila jednoduchou linku s určitým dekorativním dezénem. Asi se i v těch mých obrazech odráží to, že jsem kostýmní výtvarnice. Byť jsem se tomu snažila bránit, ale asi to úplně není možné.
Jak dalece je kostýmní výtvarník svobodný při své práci? Je omezen jen scénářem a svou vizí, nebo se musí podřizovat dalším tvůrcům ve štábu?
Výtvarník není většinou zcela svobodný. Pokud tedy nepracuje s nějakým svým oblíbeným režisérem, nebo si naopak režisér nezvolí svého oblíbeného výtvarníka. Pokud už s vámi režisér několikrát dělal a zná a důvěřuje vaší práci, tak vám nechá volnou ruku. V mém případě to je například každá spolupráce s Viktorem Polesným nebo Zdeňkem Zelenkou. Ti mi třeba jen sdělí svou koncepci a já už se dále domlouvám spíše s architektem, abychom se nějak vizuálně sešli. Mou velkou výhodou, kterou nemá každý návrhář, je to, že celkem čitelně kreslím, a tak režisérovi, architektovi nebo kameramanovi předvedu své kresby a díky nim se lépe domlouváme na konečné podobě kostýmů.
Mění se nějak s dobou práce kostýmního výtvarníka?
Samotná tvůrčí práce tolik ne, ale všechno okolo prochází bouřlivým vývojem. Dřív mi zavolal režisér s nabídkou spolupráce a rovnou se začalo. Teď například před každým větším projektem musím připravit koncepční a rozpočtový návrh, ten se pak obhajuje před komisí, která rozhodne o realizaci. Samotná realizace je pak velmi zrychlená a mnohdy povrchní.
Takže vliv peněz na produkci je stále větší?
Dá se to tak říci, mnohdy má daleko větší slovo producent než třeba režisér, a to často i v oblastech, které mu nepřísluší. Já chápu, že investují své peníze, ale mnohdy pak ovlivňují i věci, kterým nerozumí. Občas tak dochází k tomu, že vás nutí do absurdit, jako třeba dělat kostýmy s krátkými sukněmi pro dobu, ve které se něco takového nenosilo. To jsou věci, kdy pak uvažuji o tom, jestli takovou práci vzít, protože si nezkazím své jméno tím, že udělám paskvil. Člověk musí dělat kompromisy, ale nesmí zajít tak daleko, aby ho neštvalo, že se nechal zválcovat a jde proti své představě.
Už jste se setkala s takovým případem, že byste nějakou nabídku skutečně musela z podobného důvodu odmítnout?
Já jsem se s tak extrémním případem zatím nesetkala, ale obecně se dá říct, že panuje poměrně velká deziluze.
U jakého vašeho projektu jste naopak mohla uzdu své fantazii popustit úplně nejvíc?
To bylo určitě u Ztracené lásky. Seriál O ztracené lásce mi udělal jméno. Viktor Polesný na něm původně chtěl spolupracovat s kostýmními výtvarníky z Prahy. Produkční tehdy doporučila mě, režisér se podíval na mé návrhy a začali jsme spolupracovat. Byla to opravdu krásná práce. Viktor Polesný je velmi kontaktní člověk a dal mi velkou volnost a ve výsledku se jim má práce velmi líbila. Po této zkušenosti jsem začala dostávat příležitosti v Praze.
Existuje nějaký trend v současné filmové a televizní tvorbě v oblasti kostýmů?
Je to právě ono zrychlení a povrchnost. Především věci ze současnosti se mnohdy dělají jako na běžícím páse bez jakékoliv koncepce. Je vlastně jedno, co na sobě herci mají. Navíc jsem si všimla, že především u mladých tvůrců platí zásada čím hůř - tím líp. Dělá se hodně sociálních témat. Mnozí režiséři se rádi hrabou na sociálním dně a lidi musím podle jejich přání oblékat hůř, než jaká je realita. To je pro mě mnohdy dost těžké. Já jsem estét a potřebuju, aby všechno, co dělám, bylo vždycky vizuálně posunuté kousek směrem nahoru. Větší stylizace či estetizace je mnohdy ku prospěchu věci.
Jaká další práce vás čeká v nejbližší době?
Teď ještě několik týdnů budu malovat v ateliéru. Zároveň ale čtu scénář k pohádce režiséra Zdeňka Zelenky. Měla by to být vánoční pohádka na Andersenovy motivy, pracovní název je Křesadlo. Na tuto práci se těším, měli bychom začít v květnu a v červnu by se mělo točit. Na podzim bych měla dělat divadlo v pražském Ungeltu, ale ještě přesně nevím, co to bude. V poslední době jsem také zaznamenala lehký návrat do ostravského studia České televize. Teď třeba mám nabídku spolupracovat na hraném dokumentu z období protektorátu, který by se měl točit příští rok. Čekám taky, jestli budu mít možnost pracovat na Janu Husovi. To by byl velký úkol. Mělo by se to točit od ledna 2014 jako dvoudílná výpravná sága. To bych si docela přála dělat.
David Macháček
