Hudební skladatel, sbormistr a dirigent Jiří Najvar po svém návratu do svého rodiště převzal mimo jiné i řízení Pěveckého sdružení Kopřivnice. FOTO: VOJTĚCH KÁBA

Kopřivnice – Je rodákem z nedalekého Lichnova, studium hudby jej odvedlo do Brna, Vídně i dalších míst, kde hudbu nejen studoval, ale věnoval se jí i profesně. V loňském roce získal Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby. Na svém kontě má několik oper, symfonické skladby, ale píše i popové písničky. Brzy třicetiletý hudebník je sbormistrem, zpěvákem a učitelem hudby. Má za sebou působení v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Zhruba v polovině minulého roku se pro mnohé trošku překvapivě rozhodl opustit větší kulturní centra a vrátit se do rodného kraje. A jeho angažovanost v místním hudebním životě rychle narůstá. I o tom je rozhovor, který Jiří Najvar, nový sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice, poskytl našemu týdeníku.

Váš záběr je nebývale široký, jste nejen skladatel, ale také sbormistr a dirigent, pedagog a v neposlední řadě klavírista a zpěvák. Co z toho je vám nejbližší a proč?

Ono se to mění v různých životních etapách. Aktuálně od září ještě učím na základní umělecké škole. Takže těch aktivit mám opravdu hodně. Aktuálně kromě sboru, který diriguji, hodně píšu písničky a zpívám. Nyní mě kromě vyučování nejvíc zaměstnávají živé recitály a koncert, něco, co bych mohl nazvat interpretací sebe sama. To, že teď hlavně hraju a zpívám, neznamená, že za dva roky třeba nebudu zase víc psát. Aktuálně nedělám velké skladatelské věci, mám za sebou několik oper a symfonická díla. Teď dělám méně artificiální hudbu, spíš směřuji k populárnějšímu žánru a písničkám.

Jako profesionální hudebník byste zřejmě snáz hledal uplatnění, kdybyste zůstal v Brně nebo žil v Praze. Není návrat do Kopřivnice, respektive Lichnova v tomto směru omezujícím? A co vás k němu vedlo?

Ne, naopak. Já jsem zjistil, že ať jsem kdekoliv, vždycky tam mám co dělat. Když člověk někam přijde nově, tak 2–3 měsíce trvá, než se o něm lidé dozvědí, ale mám zkušenost, že po uplynutí této doby se mi vždycky začne plnit diář a přicházejí nabídky. Od té doby, co jsem se sem vrátil, mám tolik rozmanitých aktivit a spoustu možností, jak se realizovat, že ani nemám čas přemýšlet o tom, že by mi něco chybělo. Navíc stále jezdím po republice a udržuji kontakty, které jsem nasbíral v minulosti. Jednoduše jednorázově někam vyjedu a účast- ním se nějakého projektu. To se mi velmi líbí. Cítím zázemí domova, ze kterého můžu vyjíždět na různé štace.

S návratem do rodného kraje jste rozjel celou řadu aktivit. Můžete je zmínit a případně odhalit své další plány?

I když v Kopřivnici hodně působím, pocházím a žiji v Lichnově, kde mám taky různé aktivity. Mimo to, že jsem převzal vedení Pěveckého sdružení Kopřivnice, jsem taky zakládajícím členem kapely, ke které jsem se dostal úplnou náhodou. Odpověděl jsme na inzerát, kdy nějaká parta muzikantů hledala zpěváka. Když jsme se sešli ve zkušebně, ukázalo se, že jsou to tvrdí rockeři a já nejsem úplně rockový typ, ale právě oni mě následně seznámili s Dominikem Bartoněm a spolu dáváme dohromady projekt takové funky, pop-folkové kapely. Aktuálně děláme vlastní songy, které zkoušíme a abychom připravili celý koncertní program a mohli s ním na veřejnost. První koncerty bychom mohli odehrát na jaře nebo v létě. Při škole v Lichnově jsme založili dva školní sbory. Jeden přípravný sbor na prvním stupni a velký koncertní sbor z dětí od 5. do 9. třídy. Na MIS music vyučuji klavír a korepetici. Možná první věc, kterou jsem po návratu domů zkusil, bylo rozjet pobočku sboru First Smile. To úplně nevyšlo. To, co se třeba povedlo v Brně, se tady nepovedlo. Zatím to necháváme být, protože s pěti lidmi těžko utvoříme sbor a ještě k tomu taneční. Úplně se ale této myšlenky nevzdávám. Vím, že tady je spousta nadaných dětí, ale zřejmě vloni v létě bylo trochu brzy, lidé mě neznali a také konkurence různých tanečních kroužků je tady v Kopřivnici veliká.

Jak došlo k navázání spolupráce s Pěveckým sdružením Kopřivnice?

Oslovily mě Eva Pajdlová a Věra Michálková. Přišly za mnou a povídají: Jiří, ty jsi sbormistr, který přichází od filharmonického sboru a sboru moravských učitelů do našeho malého města, takže to budeš dělat a povedeš Pěvecké sdružení Kopřivnice. V podstatě mi nedaly na výběr.

Jak byste chtěl, aby se PSK pod vaším vedením profilovalo?

Asi by bylo scestné z PSK dělat filharmonický sbor, co se týče barevnosti, pěvecké kultury i počtu členů, by to bylo problematické. Ale i s amatérským tělesem se dá pracovat velice profesionálně, z pohledu disciplíny, organizace i hlasového vedení. Mým hlavním cílem je sbor trošku omladit. Přece jen je průměrný věk zpěváků vysoký. Možná jsme trošku podcenili doplňování sboru novými zpěváky. Já jsem aktuálně vlastně nejmladší člen a bude mi příští rok 30. Budu se snažit přivést nějaké mladé zpěváky a zpěvačky. Pochopitelně je třeba tomu přizpůsobit repertoár tak, aby to zpěváky bavilo a posluchače stále nějakým způsobem oslovovalo. Doposud také moc nefungovaly sociální sítě, takže jsem založil Facebook, Instagram a YouTube.

Jak by měla vypadat zmíněná proměna repertoáru pěveckého sdružení?

Kladu si za cíl dělat jak nové autorské úpravy pro tento sbor, tak tvořit i úplně nové věci. Tato praxe se mi osvědčila i u sborů, u kterých jsem v minulosti působil. Už jsem pro ženskou část sboru upravil slavnou Modlitbu pro Martu a dámy to úplně zhltly a skladba měla velký úspěch. Rozsah repertoáru PSK je docela široký. Budu dělat například více projektů s nástrojovými doprovody. V minulosti zde působil skladatel a varhaník Pavel Altrichter a po něm má sbor řadu jeho úprav, některé jsou krásné a dají se stále zpívat. Já bych na něj v určitém směru rád navázal, a protože jsem taky skladatel, tak bych chtěl na jaře se sborem uvést novou autorskou kantátu. Komponujete jak artificiální skladby jako opery, kantáty, tak i v podstatě popové nebo možná kantilénové písničky. Jak to jde dohromady a jak přepínáte mezi těmito dvěma světy?

Musím říct, že čím dál častěji píšu vokální věci. Psát pro sbor je pro mě denní chleba. Hodně se projevuje to, co právě poslouchám. Když jezdím autem, častěji poslouchám pop, mám své oblíbence jako Stinga, hudebně se mi líbí Michael Jackson, poslouchám Vojtěcha Dyka, to je taková kategorie, ve které se cítím doma, a to se odráží v mé vlastní tvorbě. Když píšu sbory nebo nějaké artificiálnější věci, tak mám rukopis inspirovaný Bohuslavem Martinů, Leošem Janáčkem a Antonínem Dvořákem, ti uměli všichni báječně pracovat se sborem. Nedělá mi problém oba světy odlišit. I když jednou se mi stalo, že mi textař řekl, že moje písničky jsou podobné muzikálu a že to nejsou čistě popové věci. Člověk se může přizpůsobit tomu, jak se vyvíjí současná popová muzika, ale tak já tvořit nechci. Tam se v podstatě vytrácí melodie, staví se na harmoniích o čtyřech akordech a základem jsou nějaké barevné zvuky podpořené rytmem. Já jsem ale odkojen melodikou české národní písně a melodii a harmonii potřebuji.

David Macháček