Karel Kovář alias Kovy přednášel kopřivnickým školákům na půdě místního kulturního domu. FOTO: KATEŘINA HOLUBOVÁ

Kopřivnice – Možná jej sledují vaše děti, možná vy sami. Usměvavý mladý muž tvoří každý týden videa na portál YouTube, kde se věnuje aktuálním tématům, politice, ukazuje své cesty po světě a baví své virtuální publikum. Za deset let tvorby si získal nejen uznání fanoušků, ale také místo v žebříčku Forbes 30pod30 či na parketu StarDance. Karel Kovář alias Kovy přijel minulý týden školákům z Kopřivnice a okolí popovídat o strachu, smyslu a motivaci.

Jaký máte pocit z dnešní přednášky?

Musím říct, že velmi optimistický dojem. Jsem vždycky rád, že je jedno, kolik tomu publiku je, ať už to jsou vysokoškoláci, středoškoláci, základoškoláci, tak dokážou věnovat pozornost, udržet ji a nakonec se v dotazech promítne, co v nich vyvolala má prezentace. Rád mluvím o třech tématech – strach, smysl, motivace – protože mi přijde, že jsou důležité v životě i ve školní dráze. Často se bojíme nějakých neúspěchů, tak se snažím možná trochu uklidňovat mladé lidi, aby se tak nebáli, že se možná ne vždycky všechno povede. A snad to s nimi dobře rezonuje.

Tyto besedy pořádáte z vlastní iniciativy, nebo je to na pozvání?

Většinou je to na pozvání. V tomto případě to byl kulturní dům přímo, který mi napsal. Někdy to jsou studentské spolky, někdy jsou to učitelé, ředitelé a já se snažím do měsíce vměstnat pár přednášek nebo cest, protože mě to pomáhá zůstat s lidmi trošku v kontaktu. Tváří v tvář je to totiž úplně jiné než on-line.

Sám jste se zmínil, že kolem šestnáctého roku jste vyhořel. Co vám pomohlo se z toho dostat?

Pomohlo mi asi hledání nových cest. Podvědomě jsem tušil, že nastal ten správný čas hledat možná trošku jiný formát a dokázat si přiznat, že to, co člověk dělal nějakou dobu, už pro něj není a nebát se zkusit jít trochu jinou cestou. Naštěstí jsem tehdy tvořil zatím jen pár let, dnes by změna byla podstatně složitější. Takže jsem sebral odvahu, zlomil to a ono to nějak klaplo.

Myslíte si, že obecně těm mladším generacím hrozí častější nebo dřívější vyhoření?

Je to nevyhnutelné. Vidíme teď spoustu příběhů mladých lidí, kteří zkouší různé start-upy a jiné. Tam se prostě neúspěchy dostavují a společně s nimi i vystřízlivění či vyhoření. Dneska už se hodně často mluví o tom, že lidé budou mít – zvláště ti mladší – víc kariér v životě, takže je možná dobré na to být trochu připravený. Na otázku „Čím jednou budeš?“ může klidně následovat pět šest odpovědí.

Je ve spojitosti s tímto vytvářen větší tlak na mladé?

Kvůli sociálním sítím určitě, protože najednou máme možnost se srovnat s kýmkoli na světě. Takže dřív, jestli jsme sledovali náš kolektiv, třeba ve městě, na vesnici, tak dneska je tím kolektivem opravdu kdokoliv – celý svět. A samozřejmě v tu chvíli ta laťka je nastavená často hodně vysoko nebo i nereálně. Sociální sítě ne vždycky reflektují realitu. Možná můžeme vzhlížet k někomu, jehož život je úplně jiný, než se nám zdá. Takže to jsou také prvky, které zmiňuji, protože je dobré si to neustále připomínat. Člověk, i když se v tom světě pohybuje léta, má tendenci na to zapomínat.

Takže i když člověk má vyšší ambice, tak je v pohodě, když se to nepovede a zkouší stále něco nového?

Přesně tak. Některé lidi opravdu potom dostane ten tlak, že mají pocit, že by měli něco začít dělat. Vůbec nevědí a jsou z toho špatní. To může být kontraproduktivní, takže někdy je fajn si dát čas, nebo se učit nějaké věci a být otevřený příležitostem, které mohou přijít.

Měl jste také někdy pocit, že nejste „dost“?

Měl a mívám, skoro každý den. To je neustálý pocit. Protože obsahu je spousta a kvalitních lidí, je spousta jiných krásnějších, úspěšnějších lidí. To vždycky člověk holt někoho takového najde. Ale je důležité si pořád připomínat, že cesta, na které já jako člověk jsem, má nějaký smysl. Jdu po ní někam. Snažím se teď na věci dívat spíš dlouhodobě. Dřív jsem koukal optikou nějakých pár týdnů, dneska si říkám, co třeba bude za nějaké měsíce. To samotné mi pomáhá. Někdy část těch nejkrásnějších a nejúspěšnějších lidí najednou během pár let zmizí, protože třeba nemají vytrvalost. Tak já se snažím, abych o ni nepřišel.

Spousta mladých lidí k vám jako k influencerovi – nebo vlivníkovi, jak sám říkáte – vzhlíží. Cítíte se být hlasem mladé generace?

To bych se neodvážil říct. Občas mě tak titulují v médiích. Ale já si myslím, že Generace Z, jak se o ní často mluví, je neuvěřitelně rozmanitá. Já jsem moc rád za to, že jsou na sociálních sítích různé platformy, které jsou mezi sebou oddělené. Někdo sleduje Twitch, někdo TikTok, někdo čte Reddit. Ti lidi vůbec nemusí vědět, kdo jsou leadeři těchto sítí mezi sebou, takže ať už je to zájmově, vzhledově…, je to prostě neuvěřitelně rozmanitá generace. Takže aby měla jednoho mluvčího, to ani nedává smysl. Jsem rád, že těch hlasů na sociálních sítích je hodně a že si každý dneska může najít, kdo jim rezonuje nejvíc, a sledovat ho.

Máte ale i občas pocit, že mladším lidem nerozumíte?

Musím říct, že možná s příchodem TikToku nastal první moment, kdy jsem si řekl: „Tohle je úplně něco jiného.“ A je vlastně vidět, že technologie mají sílu dělat generační příkopy, které dříve neexistovaly kvůli věku. Dneska ale jsou hodně prohlubovány tou technologickou propastí. Přijde nová platforma jiného rozsahu a najednou třeba lidi, kterým je dnes čtyřiadvacet osmadvacet, to nemusejí tak dobře chápat. Sám si ale myslím, že je důležité strach nebo prvotní odpor k něčemu trochu překonat, dát tomu šanci, jelikož ty nejnovější kreativní přístupy mají co nabídnout všem, a sám si vzpomínám, že jsem v té pozici byl, když se na nás jako na youtubery koukalo skrz prsty a lidé, kterým bylo jako dneska mně, na youtubery před deseti lety koukali povýšeně. Já se snažím nedělat to samé, co dělali tito lidé, a být všemu otevřený.

Ohledně témat videí se však snažíte být aktuální a témata jsou blízká napříč generacemi. Odkud čerpáte inspiraci?

Nejčastěji si vytyčím taková témata, o která se dlouhodobě zajímám. Možná bych to dal jako radu: Pokud si chceme udržet nějakou pozornost, tak se soustředit klidně na pár témat, klidně jít víc do hloubky. Dopředu si vytipuji pár oborů, které mě zajímají, a o těch si třeba pár týdnů čtu. Poté začnu rozpracovávat video a občas do toho vstoupí velmi aktuální věc. A to mě vlastně baví, když je to vyvíjející se situace, kdy se tvůrce musí hodně rychle zorientovat, najít správné zdroje a udělat něco uceleného, co představí svému publiku. Tak to je vždycky výzva, která mě baví.

Často se ale dotýkáte i politiky, což může být kontroverzní.

Ano, ale jako častý omyl mi přijde, že se říká, že politika je od osmnácti. Proč by na to měli koukat lidi, kterým je patnáct šestnáct? Já si myslím, že je klíčové v těch osmnácti mít už přehled a dělat vědomá rozhodnutí. Potom si i víc věří ve své volbě. A to je určitě potřeba. Otevírám témata, která dokážou být někdy kontroverzní, a ne každý s tím může úplně souznít, ale já se snažím razit teorii, že i když máme různé názory, tak se spolu musíme pořád učit mluvit, jinak to bude hrozně těžké tady nějak fungovat. Vážím si toho, že na moje videa koukají i ti, kteří se s mými názory možná neztotožní, ale jsou schopní o tom třeba vést diskuzi a myslím si, že to je to, co dneska, právě i kvůli těm sociálním sítím, mezi lidmi chybí.

Ve své přednášce jste posluchače nabádal, aby se nebáli vystoupit z komfortní zóny. Co byl ten největší výstup pro vás?

Zprvu to bylo hodně cestování, kdy jsem vůbec nevěděl, na co mám být připravený. Najednou jsem se střetával s úplně jinými kulturami, přístupy, lidmi, kteří vypadali úplně jinak, ale přitom si s nimi má člověk stejně co říct. Pomalu častěji i víc než s vlastním sousedem. Tak to bylo spíš spousta „aha“ momentů, které ale nepřicházely s nějakou teorií, že by mi o nich někdo říkal, ale vlastním prožitkem, což je to nejzajímavější. Takže cestování určitě samo o sobě. Potom přestěhování se zjištěním, jaké to je místo navštívit a pak v něm žít. A pak to byly asi velké výzvy, třeba rozhovor s jeho svatostí dalajlámou nebo stěhování se do Los Angeles. Případně někdy i témata, která působí hodně náročně a ne vždycky musí dobře dopadnout. Člověk udělá nějakou chybu a může se z ní poučit. K některým tématům člověk musí přistoupit s pokorou a s dostatečným časem je dobře připravit.

Co byste vzkázal čtenářům Kopřivnických novin, ať už svým divákům, nebo lidem, kteří o vás třeba ani neslyšeli?

Já bych jim vzkázal, že jim moc závidím krásnou přírodu, ve které tady žijí, ať už jsou to Hukvaldy, Lysá hora. Musím říct, že mám spoustu míst tady v okolí velmi rád. Rád se na ně vracím. Chtěl bych jim popřát hodně štěstí, zdraví a pevné vůle do dalších měsíců, protože ji budeme všichni potřebovat a nezapomenout na to, že při tom všem musíme být na sebe vzájemně hodní, abychom to zvládli všechno trochu líp a snáz.

Kateřina Holubová