Pavel Pecháček se podepisuje do pamětní knihy města Kopřivnice poté, co převzal čestné občanství města, které dle vlastních slov považuje za svůj druhý domov. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – V sobotu 17. listopadu oslaví Česká republika státní svátek věnovaný připomínce boje za svobodu a demokracii, který je i osobním krédem Pavla Pecháčka. Ten ani ne před měsícem převzal titul čestného občana, Kopřivničanem se ale podle svých slov cítí být už léta, a to přestože ve městě, které si oblíbil, stráví maximálně několik málo dní v roce. Lidé, které si zde oblíbil, a atmosféra, kterou zde zažil, podle jeho slov z Kopřivnice udělali po Praze, kde žije, druhé město, kde se cítí doma.

Dvaasedmdesátiletý Pavel Pecháček prožil pestrý život a velkou jeho část věnoval různým obdobám boje za svobodu, asi nejzřetelnější je v tomto ohledu jeho angažmá v Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě, ze které nejen jako novinář promlouval k posluchačům, ale kterou také řídil. Svoboda a společenská odpovědnost člověka jsou témata, která jsou mu bytostně blízká, a především o nich je i následující rozhovor.

Co pro vás znamená občanství, a teď nemám na mysli čestné občanství, ale občanství jako instituci?

Občanství jako takové bych viděl především v tom, že někdo cítí určitou příslušnost k nějakému národu. Hlubší vztah k určité entitě než k nějaké jiné. Někdy se občanství dědí, tak je tomu ve více než 99 procentech případů, ale někdy tento pocit sounáležitosti člověk získá až během svého života a rozhodne se pro ni dobrovolně. To je pro mě případ Kopřivnice, 15 let sem jezdím a vozil jsem sem i různé představitele politiky, vědy a jiných oblastí života. 15 let jsme tady vyprávěli o Masarykovi a o tom, jak se dá jeho činnost spojit se situací dnešní České republiky. Kopřivničtí si mě získali a vždy mě znovu překvapí tím, že se vydrželi tak dlouho a v takovém počtu věnovat těmto masarykovským besedám, jejichž význam je větší, než si možná mnozí uvědomují.

Hodně se mluví o občanských právech a svobodách, ale už méně o občanských povinnostech a odpovědnosti. Čím si myslíte, že to je?

Já žil 15 let v Americe a je velký rozdíl mezi životem ve Spojených státech a životem v České republice. Právě v tomto ohledu to vyznívá bohužel jednoznačně ve prospěch Spojených států. Naši lidi si tak trochu nepochopitelně zabíjejí své možnosti sami. Když jsem se nedávno sešel v Americe s jedním Čechem, který tam dlouhodobě žije, tak on měl radost, jak se sousedovi v podnikání daří, protože říkal, že když to půjde dobře sousedovi, tak jemu to půjde taky lépe. Této nezávisti a nelhostejnosti je Amerika plná. A nám v Česku to bohužel schází. Američané také zcela jinak než Češi vnímají svobodu. Oni jsou skutečně odhodlaní se za svou svobodu bít a budou pomáhat i jiným zemím, což jsme viděli za 2. světové války. Hodnota svobody tam do jisté míry překračuje hodnotu lidského života. Z jejich pohledu život nekončí, a není hrozně tragické, když člověk v nutném čestném boji padne, pokud šel bojovat za svobodu své země a světa.

Čím je podle vás způsobena ona lhostejnost zdejších lidí, o které hovoříte?

Negativní vlivy působí na československý prostor de facto posledních skoro 100 let a důsledky jsou nedozírné. Když jsme se vrátili do Československa ze západu, byli jsme na jedné straně překvapeni tou popularitou naší rozhlasové stanice a tím, jak ji lidé brali vážně, ale zároveň na druhé straně nepříjemně překvapeni tím, jak lidé ztratili některé zásadní hodnoty, které v sobě kdysi nosili. Kubišová zpívá v Modlitbě pro Martu „zloba, závist, zášť“ a ono to bohužel přesně pasuje. Ten komunismus a před ním ještě nacismus měly dlouhodobý hluboký vliv na ten národ a dá to ještě fušku, než se tohoto dědictví zbavíme. Není zdaleka nic vyhráno.

Jak se v této souvislosti díváte na rostoucí popularitu levice a vzrůstající vliv komunistů v ČR?

Pro mě je to překvapující. Rozhodně jsem si nemyslel v roce 1989, že za dvacet let budeme v situaci, v jaké dnes jsme. Já si to vysvětluji právě tím předchozím špatným a zlým vlivem. Lidé u nás byli tím dřívějším komunistickým vedením, způsobem života, tou nanicovatostí do jisté míry zkaženi a nedovedou se oprostit od tohoto způsobu života a uvažování. Velký problém je, že nám chybí elity. Nejlepší lidé z tohoto národa umírali před vznikem první republiky, pak když přišli Němci i později po nástupu komunistů. Já se narodil v červenci 1940, kdy táta už byl dva měsíce ve vězení. Skoro celou válku prožil v německém vězení. A pak přišel únor 1948 a mí rodiče museli utéct za hranice, protože můj otec by šel znovu do nějakého koncentráku. A my tři malé děti jsme 20 let neviděli své rodiče, kteří odešli do ciziny jen proto, že by šel táta do vězení zase kvůli komunistům.

David Macháček