Jevištní báseň Hic sunt dracones nastudoval a na Kopřivě uvedl mezinárodní tým hereček, který tvořily Italka, Kanaďanka, Slovenka a Češka.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

Jaká je geneze inscenace Hic sunt dracones, se kterým jste hostovali na letošní Kopřivě? Vychází z nějakého psaného libreta, nebo jde o čistě autorské představení?

Představení vznikalo v roce 2020 během prvního covidového lockdownu. Chtěli jsme ho začít zkoušet, sešli jsme se někdy v únoru, ale v březnu přišla první velká omezení. Měli jsme mezinárodní tým složený z děvčat z Kanady, Itálie, Slovenska a Čech. Najednou jsme stáli před rozhodnutím: buď odletí domů a projekt odpískáme, nebo zůstanou a pustíme se do práce naplno. Všechny čtyři se rozhodly zůstat a představení dokončit. Tehdy jsme si mysleli, že lockdown potrvá tři týdny, maximálně měsíc. Nakonec jsme byli společně zavření čtvrt roku. Nemožnost odjet, stýkat se s jinými lidmi, to všechno způsobilo, že proces tvorby byl nesmírně intenzivní. Byli jsme jako snílci v Boccacciově Dekameronu, oddělení od světa. Z toho všeho postupně vyplynulo samotné představení, které nechalo vyvřít něco z hlubin naší duše. Doba zkoušení, ta uzavřenost a intenzita nám umožnily dotknout se věcí hluboko v nás, ke kterým bychom se v běžném provozu pravděpodobně ani nepřiblížili.

Jak samotný proces tvorby vypadal?

Šlo o kolektivní dílo, které vznikalo přímo na scéně během zkoušení. Na začátku jsem přinesl pár základních nápadů, se kterými jsme pak dál pracovali. Nadnesl jsem otázky jako: Co kdybychom mohli manipulovat s částmi svého těla jako s cizím objektem? Co kdybychom měli více tváří? A co když je z nás vidět jen kousek? S mou ženou Helenou, která je výtvarnice a pomáhá mi vizualizovat některé mé vize, jsme připravili základní návrhy ve formě skic. Z těch pak vznikaly improvizace, hry a postupně i finální choreografie a celková kompozice představení.

O tématu představení jste měl od začátku jasno, nebo jste to hledali až během zkoušení?

Dali jsme si na začátku úkol, který jsme zakomponovali i do názvu: Hic sunt dracones. Bylo to kartografické označení bílých míst na mapách – míst, kam se mořeplavci nebo cestovatelé neodvážili, protože tam mohlo být něco neznámého, tajemného, ohrožujícího. První otázka, kterou jsme si položili, zněla: Co je to, co nevíme a čeho se bojíme? A kde ta bílá místa dnes hledat? Protože fyzicky už neznámá území na světě prakticky nejsou, celý svět máme v mobilu na Google Maps a můžeme jej vidět v absolutním detailu. Začali jsme hledat neznámé krajiny uvnitř nás samých, v našem vlastním těle. A zkoumali jsme ho jiným pohledem, než jak je běžně prezentováno na internetu nebo sociálních sítích, tedy explicitně často i vulgárně a komerčně. Chtěli jsme se na lidské tělo podívat s ušlechtilostí, s důstojností a přitom s groteskností a humorem. To nám umožnilo překročit tradiční hlediska například vnímání ženského těla a tělesnosti jako takové. Bylo zajímavé a inspirativní vydat se touto cestou. Když se mě někdo ptá, „o čem to představení je“, říkám mu, že je o tom, co v něm sám uvidí a ucítí. Pokud to tam nenajde, nemůžu mu to vysvětlit, protože tohle se slovy vyjádřit nedá. Právě proto to děláme na divadle, kdyby to šlo vyslovit, tak bychom to řekli. Všichni jsme sahali hluboko do sebe a to, co jsme tam našli, jsme přetavili do výsledné podoby představení.

Představení tak, jak jste jej předvedli na Kopřivě, je plné dokonalé souhry a přesné koordinace všech složek. Jak dlouho trvalo představení „zafixovat“?

Asi tři týdny jsme věnovali intenzivnímu drilu a práci na detailech. Přestože samotné zkoušení začalo improvizací, výsledná podoba je naprosto pevná. To, co vidí divák, je mrtvá struktura – nesmí se s ní hýbat. Záleží na centimetrech. Pokud něco není přesné, divákův zážitek nebude takový, jako jsme zamýšleli. Já jsem si samozřejmě vědom drobných chyb v každém představení, ty ale diváci nemají většinou šanci postřehnout, ale kdybychom strukturu otevřeli víc, představení by nefungovalo.

Stejné je to i s hudbou?

V podstatě ano, i ta je přesně připravená. V představení jsou dvě místa, kde je možná lehounce popustit uzdu improvizaci, kde si hudebník s tanečnicemi trochu povídají a hrají, ale to je opravdu výjimka. Jinak je vše pevně dané.

Jak dlouho už představení hrajete?

Hrajeme ho šestou sezonu. První rok byl samozřejmě poznamenaný covidem, ale pak jsme hráli i čtyřicet představení za rok. Hrajeme ho i v zahraničí, protože je nonverbální – tím pádem odpadají jazykové bariéry. Nejdál jsme s ním cestovali do Kanady. Máme za sebou už opravdu hodně repríz. Přesto pořád přicházejí nová a nová pozvání a představení žije dál. V letošním roce ho chceme uvést ještě zhruba desetkrát. V příštím roce uvidíme. Přece jen v mezičase vznikla i další představení, kterým chceme dát prostor.

David Macháček