Nebýt trojice významných událostí v českých dějinách minulého století, možná bychom měli celkem problém naplnit kalendář několika vhodnými svátky do přijatelného limitu státem posvěcených volných dní v roce. Avšak zatímco data 28. října 1918 a 8. května 1945 jsou záležitosti víceméně jednorázové a ve společnosti dostatečně usazené, dvojici událostí 17. listopadu od sebe dělí nejen půl století, ale i úhel pohledu části společnosti.



Při příležitosti výročí poslední revoluční změny u nás mi na mysli vytanula jedna spíše úsměvná ozvěna doby minulé. Před několika týdny jsem nahlédl do ponurého sklepa jisté instituce zabývající se historií. Cenné, ale v daném místě očekávané artefakty dávné minulosti nezaujaly mou pozornost tolik jako sbírka desítek bust dvou či tří ikon režimu, který právě před 16 lety skončil. Dříve jedinou správnou ideologií naplněný prostor pod bedlivým dohledem prázdných očí porůznu naskládaných hlav revolucionářů naháněl místo hrůzy spíše pocit zjevení se uprostřed nějaké absurdní divadelní hry. K dokonalosti chyběla jen zvuková kulisa v podobě pochodového rytmu ze starého magnetofonu.



Nové státní svátky si už asi budeme muset vytvářet z jiných než revolučních událostí. Koneckonců nový režim by lidem nové volno zřejmě nepřidal. Praví revolucionáři si v kalendáři jen výjimečně vydržují připomínky svých předchůdců. Třeba takových, kteří končí jako figurky nějakého sklepního panoptika.



Michal Polášek