Lukáš Jadrníček (kapelník Ježkových stop)

Když jsem pro náš orchestr v archivu pražské konzervatoře chtěl získat nějaké originální noty z Osvobozeného divadla, tak každý z těch pár kousků, co tam byly, byl v aranžmá Zdeňka Petra a já jeho jméno neznal. Když jsem se ptal, kdo to byl, tak mi archivář řekl, že skvělý člověk, pod kterým několikrát hrál v rozhlase. Když jsme pak otevřeli chytrou knihu, tak jako první na nás vyskočila informace, že se narodil v Kopřivnici. Mne to dožralo, protože jsem si říkal, že je velká škoda, že ani já, který od dětství žiju v kopřivnickém hudebním prostředí, nemám jeho jméno zafixováno. Takže jsme se rozhodli udělat něco pro to, abychom o něm věděli víc.

Miloň Čepelka (textař, moderátor, herec, cimrmanolog a přítel Z. Petra)

Zdeněk byl velký hybatel hudebního dění. Sotva s Václavem Pokorným přišli do Prahy, tak už na začátku války společně hýbali s nakladatelstvím a orchestrem R. A. Dvorského. Po válce s Voskovcem a Werichem udělal tu fantastickou aranžérskou a autorskou práci na uvedení Divotvorného hrnce. Když pak přišel tak zvaný Vítězný únor a všude zněly jen častušky a masové písně o tom, jak budujeme, tak se Zdeněk Petr s Vladimírem Dvořákem pokusili vzkřísit hudbu, která se tu rozmáhala hned po válce. Ještě jako gymnazista si vzpomínám, jak v Československém rozhlase oni dva vysílali pořad Hudba pro radost. Později to zase byli Petr a Dvořák, kdo vstoupili do divadelního dění, když napsali fantastickou hru se zpěvy Sto dukátů za Juana a písničky z ní jsou nesmrtelné dodnes. Všichni je znáte, i když možná nevíte, že patří těmto dvěma autorům. Na konci šedesátých let, když se republika zase dostala do takové zvláštní situace, s Jaroslavem Dietlem a Ivo Fišerem napsali muzikál Filozofská historie, kde byly opět fantastické písničky, které se dodnes líbí. On Zdeněk, na co sáhl, to dopadlo dobře a posouvalo věci směrem vpřed. I jako hudební režisér byl inovátorem. Myslím si, že je toho na jeden život až až.

Martin Galia (kopřivnický učitel a hudebník)

Nedovedl jsem si nejdříve představit, jak by písničky, které mi byly poněkud generačně vzdálené, nebo byly napsány pro muzikály a byly obestřeny nějakým dějem, mohly fungovat v koncertním programu. Čím více jsem ale nasával pracovní nasazení Zdeňka Petra, jeho smysl pro dotahování věcí do konce, jeho humor a hlavně obdiv ke starým mistrům stejně jako k dobře odvedené práci jakéhokoliv druhu, tím se mi ve výběru skladeb pro koncert dařilo lépe.